na fanty. Sestra představená prý v kuchyni křičela na kuchařky, že je vyhodí a ony na ulici chcípnou hlady. Ale co holky zarazilo nejvíc: Aneta nemluvila hezky o svých rodičích. „Dobře, že se máma neprobudí – měla jsem jí plný zuby,“ pronesla mezi řečí. „Táta by se probudit mohl, ale radši ne, protože by se nejspíš probudili oba. Když jsou spolu, tak jsou hrozný.“ Ema nevěděla, co na to říct. Jenom si uvědomila, že ona by si probuzení maminky přála ze všeho nejvíc. Milovaná zlatá maminka… Aneta ji ke slovu ani nepustila: „Stejně se neprobuděj. Všichni to tady říkají.“ Teď už se Ema ohradila: „Jak to, že ne?! Musejí se nakonec probudit. Bůh je přece nechce zabít.“ „Nezabil je. Jenom uspal,“ řekla Aneta škodolibě. „Ale když se neprobuděj, tak je to jedno, ne?“ vložila se do toho Kristýna. „To je přece úplně stejný, jestli budou už pořád spát, anebo budou mrtví.“ „Jedna sestra říkala,“ pokračovala Aneta sebevědomě, „že se neprobudí, dokud se svět od základu nezmění. Dokud nebudou všichni lidi žít podle Božích přikázání. A já myslím, že to se nestane nikdy. Lidi nikdy nebudou dobrý. I sestra představená křičela na ty kuchařky. Ani ona není dobrá.“ „Protože je to na nás,“ opakovala Ema zaníceně, co před chvílí slyšela v tělocvičně a čemu s takovou úlevou uvěřila. „My musíme svět změnit. Bůh to chce od nás. Rozumíš?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260814
5. KRYŠTOF ZŮSTAL SÁM V PRÁDELNĚ u jejich věcí. Zdálo se mu celkem důležité ohlídat to málo, co si s sebou vzali. Nechtěl o to přijít. Ve zdi byla fungující elektrická zástrčka, a tak dal mobil nabíjet a zároveň na něm hrál. Měl rozsvícenou jen jednu zářivku v rohu, zatímco hromady složených prostěradel a povlečení, stejně jako pyramidy matrací, zůstávaly v šeru. Okna místnosti vedla do jakéhosi světlíku. Náhle se dveře otevřely a dovnitř vklouzl Patrik. „Dobrý večer, Kryštofe.“ Jeho hlas byl tichý, medový. „Dobrý večer,“ zabručel Kryštof a dál ťukal na mobilu – byl blízko vítězství. „Copak, copak, sestry tě tu nechaly samotného?“ „Hm.“ „Být osamělý je smutné, viď?“ Patrik si přisedl ke Kryštofovi. „Znám to. Je třeba brát to jako dar. Dar osamělosti. Až budeš velký, tak to oceníš. Teď si ale určitě potřebuješ povídat o všem, co se stalo a co bude…“ „Hm,“ houkl znovu Kryštof a úspěšně dokončil hru. „Nevím, jestli si holky uvědomujou,“ podíval se na Patrika, „že budeme společně hledat Samuela. Já ho chci najít.“ „Jsi citlivý a zodpovědný,“ pochválil ho Patrik a položil mu ruku na koleno. „To je správné. Škoda, že to tvé sestry nevidí.“ „Právě. Rodiče byli vždycky naštvaný na mě, protože jsem starší. Ale holky mě často provokovaly. Nechtěly mi půjčit propisku, počmáraly mi sešit do školy. Kristýna mi dluží stovku, kterou jsem jí půjčil na Vánoce.“ „Určitě jsi velkorysý a víš, že tě rodiče měli rádi. Jistě to 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260814
byli hodní, spravedliví lidé, ne? Škoda, že místo nich neusnuly všechny holky, co?“ usmál se Patrik. „Na holky spolehnutí není.“ A přisedl si o něco blíž. Vtom se dveře rozlétly a vešly dvě mladé uklízečky. Patrik sebou cukl a stáhl se. Když uklízečky uviděly Patrika s Kryštofem, podivně se zachichotaly. Sebraly do náruče několik povlečení a prostěradel a něco si přitom potutelně šuškaly. Pak se smíchem odešly. „Tak to vidíš,“ povzdechl si Patrik a odmlčel se. „A co tvoje dospělost?“ zeptal se po chvíli. „Máš už potřeby jako muž?“ Kryštofovi se o tom nechtělo mluvit. A vlastně ani nevěděl, co přesně má Patrik na mysli. Ve škole se často bavili o holkách, jako že o nich všechno vědí. Někdy si i něco trochu představoval. Ale… Znovu se otevřely dveře. Tentokrát se vrátily Kristýna s Emou. „Dobrý večer,“ pozdravily zdvořile. „Dobrý večer,“ odpověděl Patrik. „Myslím, že tady Kryštofovi, vašemu bratrovi, bylo bez vás smutno. Přišel jsem ho trochu rozveselit.“ „Nemusel tady na nás čekat,“ řekla Kristýna. „Mohl jít na pokoj ke klukům.“ „Akorát že jsem hlídal naše věci, jestli to nevíš. Co kdyby nám je někdo ukradl?“ „Tady se snad nekrade, ne?“ odbyla ho Kristýna. „Kdo by tady asi kradl?“ obořila se na něj i Ema. „Váš bratr chtěl jenom říct,“ vložil se do toho Patrik, „že vás má rád a pořád na vás myslí. Cítí za vás odpovědnost, protože je starší.“ „To je od něj hezké,“ souhlasila Kristýna. „Ale tolik se bát nemusí.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260814