jako kombinace obou. Proto mohla mít Hathor, bohyně hudby, tance a plodnosti, podobu krávy s náhrdelníkem, křížence krávy a ženy nebo ženy s chlupatýma kravíma ušima. Podobně měl Anubis, bůh mumifikace a ochránce mrtvých, podobu šakala nebo muže se šakalí hlavou. Toto ozvláštnění nejenže poskytovalo bohům minimál ně kontraintuitivní rysy nezbytné k tomu, aby byli zapamatovatelnější, ale také umožňovalo Egypťanům dohlížet na symbolickou funkci boha, a co je důležitější, ovládat ji. Anubis byl zobrazován se šakalí hlavou proto, že šakal je mrchožrout známý tím, že občas vyhrabává a žere těla zakopaná v poušti. Zobrazením ochránce hrobů jako šakala v lidské podobě se Egypťané se snažili ovládnout široce obávanou přírodní sílu narušující pohřební zvyky, jež byly pro spiritualitu starověkého Egypta tak zásadní.11 Bez ohledu na to, jakou podobu na sebe egyptští bohové brali, však byli stejně jako ti mezopotámští vždy popisováni jako lidé s lidskými pudy, touhami i instinkty. Dokonce i když byli v egyptském umění a literatuře zobrazováni jako zvířata, měli lidské rysy a chování a vykonávali lidské činnosti. Jedli, pili a spali jako lidé. Hádali se spolu a zápasili kvůli malicherné žárlivosti. Řešili rodinné problémy, mívali dobrou i špatnou náladu. Mohli být vševědoucí, ale i úplně hloupí. K téměř stejnému vývoji došlo o tisíc let později, tentokrát ve volně sdružené skupině kmenů, které odborníci nazývají Indoevropané, což má potvrzovat jejich vliv na formování jazyků v Evropě a na Blízkém východě. Indo evropané se ze své domoviny (pravděpodobně poblíž Kavkazu, i když je to předmětem sporů) vydali už kolem roku 5000 př. n. l. a postupně migrovali na východ ke Kaspické98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260804
mu moři a k Íránské plošině, na jih k Černému moři a do Anatolie a Řecka a na západ k Baltskému moři a do Evropy. Zabydlovali se ve svých nových zemích, mísili se s původním obyvatelstvem nebo si ho podmaňovali a zanechávali zde hlubokou stopu náboženských tradic této rozlehlé oblasti: hierarchický panteon kanaánských kultů, přírodní spiritismus Keltů, náboženstvím inspirované kastovní systémy Indie, extrémně ritualistické zvyky starověkého Íránu, Homérovy a Hesiodovy helénské mýty, filozofické ideály Platona a Aristotela — jinými slovy duchovní krajinu, z níž vzešel judaismus, křesťanství a islám.12 Indoevropský panteon bohů vznikl podobně jako ten mezopotámský a egyptský, za pomoci zbožštění přírodních sil: byl zde bůh nebes Dyēus, bůh ohně Agni, bůh slunce Indra, bůh prapůvodních vod Varuna a další. Stejně jako v Mezopotámii a Egyptě však tito bohové v Rgvédě — nejstarším posvátném textu Indie napsaném v sanskrtu kolem roku 1500 př. n. l. — přišli o svou éterickou podstatu a vzali na sebe konkrétní lidské vlastnosti a vzhled. A když se tato védická zobrazení v následujících staletích zhmotnila v hinduistických modlách zářivých barev, byla proměna těchto indoevropských božstev ze zbožštěné přírody v polidštěné bohy dokonána: zrodil se Indra se zlatavou pletí, vlasy a vousy, oděný do navoněných šatů, Agni se dvěma obličeji a několika pažemi a nohama či barvami hýřící Varuna jedoucí na krokodýlovi.13 Čím více byli lidé všech těchto civilizací zvyklí vídat vyobrazení svých bohů ve veřejných chrámech a svatyních a čím častěji slýchali jejich příběhy a legendy během veřejných slavností a obřadů, tím snadněji dokázali abstraktní síly přírody, jež kdysi uctívali jejich předkové, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260804
antropomorfizovat. Podobně jako vynález knihtisku zpřístupnil myšlenky masám, tak i hromadná produkce perso nifikovaných model a lepší technologické dovednosti v ře meslné výrobě učinily bohy ještě více podobné člověku — až se ve starověkém Řecku stali natolik lidskými, že už se jako bohové nedali brát vážně. Řecké dějiny nezačínají velkými eposy od Homéra a Hesioda, kteří nám poskytli zřejmě nejucelenější možný obraz zbožnosti a charakteru starověké civilizace. Začínají ve střední době bronzové, přibližně v roce 1600 př. n. l., záhadnou námořní civilizací známou jako Mykéňané. Ti jako první velcí kolonizátoři oblasti kolem Egejského moře přinesli řeckým ostrovům mnoho darů, za něž dnes děkujeme starověkému Řecku, pravděpodobně včetně klasické řecké abecedy.14 Mykéňané Řekům dali také mnoho svých bohů, zejména boha moře Poseidona, který mohl být nejvyšším bohem mykénského panteonu (Zeus, válečné božstvo, je odvozen od indoevropského boha nebes Dyēuse a na vrchol řeckého panteonu zřejmě vystoupal až mnohem později). Jako zbožštění prapůvodních vod byl Poseidon přirozeně spojován s bohyní země neboli Gaiou, další z hlavních mykénských božstev (Poseidonovo jméno znamená „manžel Země“). Není
žádným překvapením, že Mykéňané zbožštili i vítr, přírodní živel, který je stejně jako voda a země nedílnou součástí duchovního života mořeplavců. Mykéňané znali ještě další řecké bohy, které známe i my, jako jsou Athéna nebo Héra, a také ony svou existenci nejspíše započaly jako zbožštění přírodního světa: Athéna pravděpodobně vznikla jako sluneční božstvo a Héra zřejmě představovala vzduch. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260804