tomu rannímu výstupu si evidentně nedělala žádné výčitky. Jill se rozhodovala, jestli nezakročit, ale Beth si tu tašku od Alice beze slova vzala a sbalila k sobě do batohu, tak to nechala být. Své bitvy si totiž uměla pečlivě vybírat. Když už se konečně neměly na co vymlouvat, vydaly se s hodinovým zpožděním na cestu. Alice zbytku skupinky brzy trochu utekla. Jen Bree, která neustále svírala mapu, se jejího tempa dokázala udržet. Jill se jim jen dívala na záda. Pak si nadhodila krosnu, protože se jí popruhy zařezávaly do ramen. Prodavač v obchodě jí přitom tvrdil, že jsou vyrobené ze speciálně prodyšného materiálu, který zvyšuje uživatelský komfort. Vzpomínka na ten rozhovor ji naplnila přetrvávajícím pocitem hluboké zrady. Aspoň že stezka vedla po rovině. Byla ale tak kamenitá, že musela dávat pozor, kam šlape. Zakopla, potom znovu, a to už málem ztratila rovnováhu. V tu chvíli ji někdo chytil za ruku, aby neupadla. „V pořádku?“ zeptala se jí Lauren. „Ano, díky. Jen nejsem zvyklá chodit v takových botách.“ „Bolí tě v nich nohy?“ „Trochu.“ „Možná by ti pomohlo, kdyby sis do nich brala dva páry ponožek. Jedny tenké a druhé tlustší. Víš, Jill,“ ztišila Lauren hlas, „chtěla jsem se ti omluvit.“ „Za co?“ To Jill dobře věděla. Nebo možná ne? Když se nad tím zamyslela, napadlo ji víc věcí, kvůli nimž by se Lauren mohla cítit provinile. „Za ten brífink minulý týden,“ hlesla Lauren. „Chci se omluvit, že jsem na něj nedorazila. Andrew říkal, že tu prezentaci zvládne sám, a tak…“ zarazila se. „Omlouvám se. Vím, že jsem tam měla být. Poslední dobou jsem doma dost pod tlakem.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260799
Toho se Jill chytila. Domácí tlak znala velmi dobře. „Jde snad o něco, v čem bychom tě mohli nějak podpořit?“ „Ne, bohužel. Ale díky,“ odpověděla Lauren s pohledem upřeným před sebe. Poslední dobou Lauren skutečně dost zhubla, všimla si Jill. Z krku a zápěstí jí úplně vystupovaly kosti. „Jsi si jistá?“ „Ano.“ „Dobře. Protože ten brífink…“ „Za ten se vážně omlouvám.“ „Já vím, ale nebylo to poprvé, co k něčemu takovému došlo. Dokonce ani podruhé.“ „Už se to nebude opakovat.“ „Určitě, Lauren? Protože…“ „Určitě. Všechno se zlepší.“ Bude muset, říkala si Jill. Protože už během posledního snižování stavů zaměstnanců byla Lauren jednou ze žhavých kandidátek. Vlastně tou nejžhavější, dokud je Alice nepřesvědčila, aby úspor dosáhli spíš sloučením pozic na částečné úvazky. Jill se rovněž domnívala, že Alice během posledních měsíců Lauren nejmíň dvakrát zachránila, takže se jen těsně vyhnula potenciálním průšvihům. A pokud si byla Jill vědoma nejmíň dvou takových případů, existovaly téměř jistě i další. Věděla, že ty dvě se spolu znají už dlouho. Co to pro Lauren znamenalo, to byla jiná otázka. Daleko před sebou viděly po stezce kráčet Alici. Její světlé vlasy v okolním šeru ještě více vynikaly. A Jill dostala nápad. „Ten oheň včera v noci, to byla dobrá práce. Viděla jsem, jak jsi ho zapálila.“ „Díky. To mě naučili ve škole.“ „Naučili tě to opravdu dobře.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260799
„To by člověk taky doufal. Vždyť jsem se svým ročníkem Podnikavých dívek musela strávit celý rok na slavném McAllasterově kampusu. To je dost času na to, aby se člověk tyhle věci naučil. Alice tam byla taky,“ řekla Lauren a podívala se na Jill. „Tys určitě taky chodila na soukromou školu. Copak ta vaše nikdy nic podobného neorganizovala?“ „Já chodila do školy ve Švýcarsku.“ „Aha. Tak v tom případě asi ne.“ „Bohudíky,“ pousmála se Jill. „Nejsem si jistá, jestli bych takový rok přežila.“ Lauren se taky usmála, ale Jill v jejích očích četla onu nevyřčenou otázku. Když je jí tady tak nepříjemně, tak co tu vůbec dělá? Už ztratila přehled, kolikrát a na kolik způsobů jí tu otázku za posledních třicet let někdo položil. Její odpověď byla ale pokaždé stejná. BaileyTennants je rodinná firma. A Jill Baileyová vždycky dělala to, co je pro rodinu dobré. „No nic,“ řekla Lauren. „Jen jsem ti to chtěla říct. Uvědomuju si, že v práci poslední dobou nejsem nijak skvělá.“ Jill si všimla, že Alice a Bree se zastavily. Pěšina před nimi se rozdvojovala. Jedna cesta vedla doleva, druhá, užší, doprava. Bree rozložila mapu, posadila se na pařez a jala se ji zkoumat. Alice si založila ruce v bok, stoupla si vedle ní a tázavě ji pozorovala. Když se k nim Jill s Lauren přiblížily, Alice se na ně zadívala bystrýma modrýma očima, hlavu nakloněnou trochu na stranu. A Jill najednou napadlo, jestli je náhodou celou dobu neposlouchala. Ale to přece nešlo. Na to šla příliš daleko před nimi. „Jsem za tu práci a všechny ty příležitosti vážně vděčná,“ dodala Lauren tiše. „I za tvou trpělivost. A chci, abys věděla, že vám to všechno vynahradím.“ Jill přikývla. Alice je stále ještě pozorovala. „Ano, já vím.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260799