Vzpomněla si na obrovský úspěch s přehlídkou. Znovu se jí vracel obrovský potlesk ve stoje, kterého se jí dostalo. Připadala si jako skutečná královna. Cítila, že se jí dělá nějak nevolno. Vůbec netušila, o co jde. Viděla nějaké mátohy ve tmě, které k ní natahovali ruce, šklebili se jí a hrozili pěstmi. Snažila se vymanit z jejich dosahu. Jen velmi ztuha se vzpamatovávala. Chtěla utéct. Nemohla se pohnout. Otevřela oči. Zatočila se jí hlava. Zasténala. Stále se nemohla hýbat. „Uklidni se, nic se neděje,“ zaslechla konejšivý hlas Edwarda. Zkusila se nadzvednout. Nemohla pohnout rukama. „Jako kdyby…“ ještě ani nedokončila myšlenku, když jí najednou došlo, že stále leží na posteli, ale každou ruku má přivázanou po straně postele k pelesti. „Co to má znamenat?“ zašeptala. „Vůbec nic. Uklidni se.“ „Neblázni, rozvaž mě,“ zaprosila. Vtom si uvědomila, že má stále nohy roztažené, taky přivázané k posteli. „Prosím, rozvaž mě. Potřebuji na záchod.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260778
„Podám ti nádobku, vyčůráš se do ní,“ navrhl okamžitě Edward. Teprve když donesl mísu na ovoce a chtěl ji pod ni nasoukat, zhrozila se. „Ty ses zbláznil!“ zařvala. „Okamžitě mě uvolni ta pouta! Co si to dovoluješ? Tohle se královně nedělá!“ Sama byla překvapená, kde se v ní vzal ten vztek. Najednou se vůbec nebála. Rozkazovala. Očekávala útok. Bylo jí jasné, že tohle si ten cvok nenechá líbit. On upustil mísu. Roztříštila se na tisíc kousků. Troška vody, která v ní byla, se rozstříkla na Lucii, postel i Edwarda. Udiveně ho pozorovala. On začal vrcholit. Semeno létalo na všechny strany. Sténal u toho, jako když naříká malé dítě. Po chvíli se zhroutil k zemi. Čekala, co bude dál. Drmolil omluvy: „Nezlob se, královno, vím, že jsem tě urazil. Takhle se k tobě nikdo nesmí chovat. Nechtěl jsem…, ale bylo to silnější než já… Teprve po chvíli se připlazil k posteli. Začal odemykat pouta, kterými ji předtím zamkl k posteli. „Za tohle budeš pykat!“ vykřikla nemilosrdně. „Ano, dej mi trest, jaký si zasloužím. Žádej cokoliv, všechno je předem splněno.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260778
„Ještě si rozmyslím, jestli tě nechám ve svých službách. Nejsem si jistá, že si mou přízeň zasloužíš,“ řekla ironicky. „Nemůžeš mi nic takového udělat! Neopouštěj mne. Bez tebe zahynu. Jsi moje živá voda, můj smysl života.“ „Zlobíš. Troufáš si,“ řekla přísně. „Vymyslím trest, který bude odpovídat tvým prohřeškům. „Ano, všechno přijímám, jen mě neopouštěj. Kromě toho bys přišla o můj skvělý dům v Londýně, který jsem ti věnoval. Možná jsi přečetla smlouvu až do konce,“ pozorně ji sledoval vychytralýma očima. „Co máš na mysli?“ „Dodatek o tom, že se mnou musíš nejméně rok vydržet ve vztahu, jinak se tato nemovitost i s pozemky vrací do mého vlastnictví,“ řekl lišácky. „O tom vím. Uvědom si, že nejsem tak levná, abych zůstávala s někým, aniž bych chtěla, jen kvůli nějakému majetku. Tohle na mne neplatí!“ vykřikla vztekle a nakopla ho do holé zadnice. „Vymysli jakýkoliv trest, jen mě neopouštěj,“ škemral zoufale. „Jen se netěš! Pokud opravdu něco vymyslím, nebudeš to mít jednoduché. Asi se pořádně zapotíš, abys splnil, co tady slibuješ.“ „Nemuč mě, prosím. Vyřkni svůj ortel!“ „Dobrá. Sám si o to říkáš. Odčinit svůj prohřešek můžeš jen tak, že zařídíš, abych byla jedinou majitelkou tohoto hotelu.“ Stála nad ním vítězně, jako královna. Tušila, že úkol bude nad jeho síly. „Ale… to … nejde…“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260778