/ 98 na drahé ostré střelby od Kongresu příliš málo peněz. Mužstvo 18. pěšího pluku, odveleného po skončení občanské války k řece Powder, tak nevystřelilo po celý rok 1866 ani jedinou ránu. Navíc na konci 60. let armáda přezbrojovala. Vyměňovala staré jednoranné karabiny za moderní opakovačky typu Spencer a přitom neposkytla vojákům žádnou možnost výcviku. K útvarům přicházela v této době také těžší výzbroj. Custer dostal čtyři kusy speciální zbraně Richarda Jordana Gatlinga. Vynálezce už v roce 1861 navrhl a sestrojil několikahlavňovou zbraň, umísťovanou buď na dělostřelecký podvozek, nebo na třínohý podstavec. Svazek až deseti hlavní ráže do jednoho palce mohl během minuty vychrlit podle schopností obsluhy i tisíc kulek, což by znamenalo při střetnutí s přesilou Indiánů úplnou změnu poměru sil. Když však žádal mladý poručík Edward S. Godfrey o souhlas s ostrými střelbami, dostal rezolutní odpověď: „Pokud chcete cvičit, musíte uhradit všechny vystřílené náboje.“ Jezdectvo naráželo na další potíž. Mnozí nováčkové neuměli jezdit a při praktikách vládnoucích v americké armádě se to ani nemohli naučit. Koně viděli jen ve stájích při ošetřování a krmení a při přehlídkách, kde staří váleční oři reagovali na signály trubky a nebrali ohled na počínání svých pánů. Na druhé straně ovšem disponovala armáda dokonalými profesionály, kteří připravovali pro kavalerii zvířata z nových dodávek. Přes všechna finanční omezení závisela úroveň jednotky hlavně na schopnostech velitele. Sedmá kavalerie George Armstronga Custera, díky nešťastné bitvě u Little Bighornu zřejmě nejznámějšího velitele období po občanské válce, cvičila se zbraněmi a s koňmi prakticky denně a až na výjimky přesahovali také všichni její příslušníci tehdejší armádní standard. I Custerovi seržanti ale cvičili mužstvo podle řádů americké jízdy, což znamenalo při střetnutí s Indiány značnou nevýhodu. Podle zavedené praxe vojáci před střetnutím sesedali a stříleli ze země. Koně přitom měl držet jeden ze čtveřice, což ovšem nebylo vždy možné a poplašená vzpouzející se zvířata tahala muže po bojišti a znemožňovala jim přesné míření. Většině vojáků však tento nedostatek nevadil, protože se za své kariéry do střetnutí s Indiány ani jiným nepřítelem nedostali. Trávili svou špatně placenou službu zcela nevojenskými činnostmi. V nejlepším případě hlídali a často opravovali telegrafní linky nebo železniční trati, doprovázeli dostavníky, vystěhovalecké kolony nebo expedice geologů. Častěji však vozili dřevo, sušili seno, uklízeli baráky a sklady. Spíš než umění zacházet se zbraněmi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260722
Obč a n a st á t
/ 99
V 70. letech experimentovala armáda přenosnými telegrafickými přístroji.
potřebovali sílu, fyzickou vytrvalost a odolnost proti chladu i horku. Politikové a důstojníci neuznávali indiánskou „vojenskou“ doktrínu, podle níž má bojovník trávit období mrazu v zimních leženích. Pochodové kolony armády – v indiánské terminologii hadí proudy – oddíly jízdy, pěšáků i povozů, se naopak často brodily v třeskutých mrazech hlubokým sněhem. Vojáci přitom táhli na zádech padesát liber nákladu, v případě kavalerie ho nesla vyčerpaná zvířata, s patnáctiliberním pytlíkem ovsa navíc. Tyto týdny trvající expedice končily zpravidla bez výsledku, protože vojáci indiánské tábory nenašli. Vojáci samozřejmě netrávili všechen čas plněním povinností: výcvikem, strážemi, prací a pronásledováním Indiánů. Odpočívali, bavili se a hledali různá povyražení. Mezi vyhledávané a navíc užitečné a doporučované zábavy důstojníků i mužstva počítali v posádkách na hranici i při tažení do divočiny lov. Sloužil střeleckému výcviku, získávání trofejí a v neposlední řadě zajišťoval čerstvé maso. Někteří důstojníci si tak nedrželi jen jednoho loveckého psa, ale hned celou smečku. Nejen zde vynikal George A. Custer, známý také jako znamenitý jezdec, disponující podobně jako jeho indiánští protivníci hned několika válečnými oři. Obdivovatelé mu navíc opatřili malý zvěřinec. „Stejně vojáci i jako civilisté, všichni znali generálovu lásku
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260722
/ 100 ke zvířatům, a tak jsme měli pořád nějaké dárky. Některé bych s radostí odmítla, ale bez ohledu na to se jezevec, dikobraz, mýval, prérijní psoun a divoký krocan stali na krátký čas členy naší rodiny. Byli relativně neškodní, ale pořád mne čekala jedna nepříjemnost. Když nám přinesl nadšený dárce zuřivou divokou kočku, již představil celý zářící, byla jsem blízká vzpouře. Manžel projevil pochopení pro moji nevůli s tím nezkrotným stvořením a rozhodl se poslat ho do Států jako dárek do jedné ze zoologických zahrad.“35 Lovecké zážitky pak popisoval podplukovník i v dopisech, jež psal manželce v případě, že musela zůstat spolu s dalšími ženami důstojníků v pevnosti. „Tuttle zabil mojí springfieldkou dvě antilopy jednou ranou na pěknou vzdálenost. Včera jsme s Fredem zažili vzrušující okamžiky s losem plovoucím přes řeku nedaleko od nás, stačili jsme ho jen poranit, než nám zmizel z dohledu mezi skalami, kam jsme ho raději nepronásledovali… Potom, co jsem se včera vrátil do tábora, věnoval jsem celé odpoledne přípravě hlavy antilopy, již jsem zabil kvůli trofeji. O parozích důstojníci soudí, že jsou vůbec nejkrásnější z těch, jež kdy viděli. Preparoval jsem celou hlavu se stopou kůže na krku. Mám také krásnou sbírku losích parohů a doufám, že je v pořádku přivezu.“36 Jinak hráli vojáci často karty, k oblíbeným zábavám patřil zpěv, nezřídka doprovázený kytarou, banjem nebo akordeonem. Na severní hranici stále přežívala frankokanadská tradice housliček a písní frankoindiánských míšenců. Z této populace se rekrutovala řada armádních zvědů, Custera tak neprovázel u Little Bighornu Jim Bridger, ale Michel Boyer, syn Indiánky a frankokanadského obchodníka s kožešinami. Větší jednotky měly svoje vlastní bandy, vyhrávající někdy pro zábavu, jindy do útoku. V tom případě hrály válečnou píseň útvaru. Plukovní kutálka sedmé kavalerie, také díky poslední bitvě George Armstronga Custera asi nejznámější jednotka hranice 70. let, tak hrávala při útoku irskou pijáckou píseň Garry Owen. Hudba doprovázela také taneční zábavy, kde při silném nedostatku žen tvořily většinu párů muži. Žen se v pevnostech, o dočasných táborech při delších výpravách vůbec nemluvě, skutečně nedostávalo. V pevnostech žily zpravidla jen manželky důstojníků či pradleny najímané zcela oficiálně s pevným platem za udržování čistoty mužstva i důstojníků. Někdy 35) Elizabeth B. Custer: „Boots and Saddles“ or Life in Dakota with General Custer, Norman 1961, s. 202 n. 36) George Armstong Custer manželce, tábor na Heart River, Teritorium Dakota, 26. června 1873, in: E. B. Custer: „Boots and Saddles“, s. 228.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260722