98
Simona Ahrnstedtová
„A co děláte za práci?“ zeptala se Ambra po chvilce mlčení. Tom se pokusil posunout nohy, ale pohyb způsobil, že Ambra strnula ještě víc. Mattias se doširoka usmál, jako by nikdy neměl ani jediné tajemství. „Já? Nic zvláštního. Jsem tak trochu konzultant. Ve vzdělávání.“ Typická, standardní odpověď těch, kteří se zabývají tajnými věcmi. Vágní sdělení, která jsou natolik nezajímavá, že nikdy nevyvolají doplňující otázky. Tom obvykle říkává, že se zabývá údržbou kabelů. Většina lidí začne okamžitě zívat. Až na jeden případ. Bylo to na grilovacím večírku u Ellinořiných rodičů, když se jeden ze sousedů rozzářil a chtěl celý večer diskutovat o výhodách rozličných materiálů podzemních kabelů. Tomovi trvalo několik perných minut, než se z konverzace vymotal. „V jaké oblasti?“ sondovala Ambra. Tom se zadíval do piva a málem se usmál. Možná je jen zdvořilá. Možná něco zjistila. Dobře Mattiasovi tak. Ať se trochu zapotí. „Jedná se hlavně o nudnou byrokracii,“ pokrčil Mattias nenuceně rameny. „Hmm,“ protáhla Ambra skepticky. Když zvedla skleničku, dotkli se s Tomem navzájem stehny. Měla příjemná stehna, měkká a teplá. Mattias zvedl skleničku. „Jdu k baru,“ oznámil. U stolu se udělalo o něco víc místa a Ambra se rychle posunula dál. Tom poslouchal konverzaci ostatních. Po chvíli se zvedl Tareq a taky se vytratil. Ambra ťukala do stolu prsty v rytmu hudby. Tomovi neřekla ani slovo. Jeden ze zbývajících mladých mužů vstal a odešel s jiným mužem. Někdo začal zpívat další úděsnou karaoke verzi jedné známé písničky. Hluk ještě zesílil, pokud to vůbec bylo možné. Najednou u stolu zůstali jen Tom s Ambrou. Napila se piva, odložila skleničku s malým bouchnutím a se zarputilým výrazem se rozhlížela kolem. „Neměl jsem v úmyslu všechny vypudit,“ podotkl Tom, ale žert nepadl na úrodnou půdu. Křečovité mlčení bez očního kontaktu. „Je mi líto, že vám zrušili ten let,“ pronesl po chvíli, která se zdála nekonečně dlouhá. „Hm, dík.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260615
ŽÁR A LED
99
Další trapné ticho. „K tomu včerejšku,“ začal Tom, strnulý, s hrozným pocitem. Ambra zmučeně zaúpěla. „Prosím ne. O tom opravdu nemusíme mluvit. Nemohli bychom prostě předstírat, že se nic nestalo?“ „Určitě,“ souhlasil, napůl s úlevou a napůl... s jiným pocitem. Navzdory všemu to byl fantastický polibek. Žhavý. Smyslný. Dál seděli mlčky. Po Mattiasovi jako by se zem slehla. Ani nikoho z ostatních nebylo vidět. Ze všeho nejradši by Tom jel domů. Do ticha a samoty. To stále hlučnější prostředí, hlasití lidé, horko, které snad narostlo o několik dalších stupňů... Začíná se potit. Proboha, teď ne! Okraj zorného pole se mihotá. Najednou je to, jako by někdo zapnul topení na maximum a zabednil okna. Všechny jeho vnitřní systémy signalizují, že by měl vstát a před lomozem, úzkostí a sám před sebou utéct. Svíral skleničku s pivem, upřeně se díval do stolu a snažil se pravidelně dýchat. Kolik času uplynulo? Jak silný je tenhle? Pětka, víc snad ne. Šestka? Dýchej, Tome. Sakra, sakra, sakra. „Poslyšte, co vám je?“ Rukou se lehce dotkla jeho paže a způsobila, že málem vyletěl. Ambra má znepokojený výraz v obličeji a její hlas zní mnohem vlídněji než předtím. Ale dýchání se mu nedaří dostat pod kontrolu. Nemůže tady přece dostat záchvat. Hřbetem ruky si otřel čelo a pokusil se ramena spustit dolů. Nemůže mluvit, v tuhle chvíli to nejde. To je to nejhorší, ta naprostá ztráta kontroly. Ambra mu podala láhev minerálky. „Tady, napijte se,“ vybídla ho. Napil se a těžce vydechl. Znovu se napil. Mihotání slábne. Teď je to určitě pětka. Možná dokonce čtyřka? Zase si otřel čelo. Trhaně a těžce oddychoval. „Co se stalo?“ zeptala se po chvilce. Cítil, že se snaží vyhledat jeho pohled, ale on se mu vyhnul. Nejdřív se musí stabilizovat. Znovu se nadechl. Klidně, pěkně. Uvolni nohy. Nerozdrť rukou tu skleničku. „Tome?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260615
100
Simona Ahrnstedtová
„Nic. Už je to lepší.“ Rozhodně lepší. Může dokonce mluvit. Ambřin hlas mu ve skutečnosti pomáhá. Je klidný a jemu prospěje, když se může zaměřit na něco jiného než na svoje splašené tělo. Pokouší se hýbat prsty na rukou a na nohou a vehnat do nich zpátky krev, aby se neshromažďovala jen ve velkých svalech. Teď slabá čtyřka. Instinkt utéct, nebo bojovat ustupuje a Tom zase začíná být schopný myslet. Pátrá v hlavě, co by řekl, něco, co nesouvisí s tím, co právě teď prožívá. Je to nevýslovně trapné. „Setkala jste se znovu s Elsou?“ „Ano. Ale jste doopravdy v pořádku? Nevypadáte moc dobře.“ Mávl odmítavě rukou. „Je mi výborně.“ Přinutil se podívat na ni, setkat se s jejím pohledem. Zelené kočičí oči ho znepokojeně pozorují. Nadechuje se nosem a vydechuje ústy a soustředí se na její oči. „Tome...“ Zavrtěl hlavou. „Řekněte mi něco o Else,“ vyzval ji. Přejel si rukou po šíji, je tam úplně zpocený. Napil se minerálky. „Líbila se mi, musím říct.“ Ambra se opatrně usmála, ještě stále má v očích nepokoj, ale Tom cítí, že pulz se mu definitivně zklidňuje. Svírá pevně láhev s minerálkou a soustředí se na Ambřin hlas, na její oči, na její krk ve výstřihu svetru. Zdá se, že tyhle pletené svetry – teď má na sobě tmavěmodrý – má ráda, jsou sexy. Ženské, měkké. Jsou hezkým kontrastem k jejímu nepřátelskému zaujetí vůči němu. Zdržel se u křivek jejích prsou. To taky pomáhá. „Neznám žádné staré lidi, není to divné?“ pokračovala. Rychle přesunul pohled k jejímu obličeji. Sevření hrudníku polevilo. Je enormně zpocený a má žízeň, ale tělo už se uklidnilo. „Neznáte? Nemáte žádné staré příbuzné?“ vyzvídal. „Ani jednoho. Oboje prarodiče už umřeli.“ „A nikoho jiného taky ne?“ „Ne. Nemám ani jednoho příbuzného.“ Vyslovila to tak nenuceně, jako by právě odhalila nějaký nemístný detail, jako by vyprávěla nějakou mírně komickou anekdotu. Ale z lidí, které Tom potkal, žádné příbuzné nemají jen ti, kdo přežili válku.
Ukázka elektronické knihy