98
j a r o s l ava č e r n á
•
n epla k e j, v r át í m se pro t ebe
„Vždyť jí loni, nebo letos, bylo osmnáct!“ vyjelo z Dany. „Bylo, ale už se chci přestat trápit. Jmenují se obě jinak, úředně není moje dcera a my budeme potřebovat hodně peněz, protože jsem vymyslel moderní a super vybavený domeček.“ „Ty chceš použít i její peníze?“ musela se zeptat Dana. „Jasně, proč je sušit na účtu. Všechno investujeme do hrubé stavby a pak si vezmeme úvěr na dokončení. Domek bude i s pozemkem mít cenu skoro čtyři miliony!“ „Tolik?“ žasla Dana. „Jo, protože to bude superdům se studnou, bazénem, kolektory, nízkoenergetický a vybavený tím nejlepším zařízením. Oba si to zasloužíme,“ vypočítával nadšeně Václav. „Ale hodně se zadlužíme, možná…“ „Neboj se, Danuško. Dávno jsem se srovnal s tím, že my dva jsme si souzení a že s tebou chci strávit zbytek života. Rozumíme si, doplňujeme se. Máme společnou práci a ta nás naplňuje. A dobře víš, že cukrárna vydělává. Takže když budeme oba zdraví, hypotéka na dva miliony nebude přece žádný problém. Do důchodu ji splatíme a pak už si budeme jen užívat. Věř mi.“ Vašek po dlouhé době chytil Danu za ruce a přitáhl si ji co nejblíže k obličeji. Hleděl jí pevně do očí. „Období tornád je za námi, teď už bude všechno dobré.“ Po roce, srpen 2010 Václav budík nepotřeboval, byl vzhůru od pěti a ani se dál nesnažil spát. Potichu vstal a hned po sprše začal mechanicky připravovat snídani. Těšil se, že na zahradu dorazí ještě před stavební četou firmy, kterou si najali na stavbu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260613
99
j a r o s l ava č e r n á
•
n epla k e j, v r át í m se pro t ebe
domu. Se zasněným úsměvem si pobrukoval oblíbenou píseň a čas od času vyhlédl z okna. Vycházející slunce ho přeneslo do místa, kde jednou budou s Danuškou společně bydlet. Hlavně nepospíchat, napomínal se v duchu. Všechno hezky pomalu a s rozmyslem, aby byl výsledek ideální… Splněný sen. Rozespalá Dana se objevila mezi dveřmi. „Staré věci rozdáme nebo vyhodíme, všechno budeme mít nové, kvalitní, jen to nejlepší,“ prozpěvoval Vašek v trenýrkách do Danina rozespalého obličeje. „Dobré ráno, moje drahá, půjdeš se mnou na kontrolu stavebních prací? Dáš si snídani?“ „Jen kafe.“ Dana zmizela v koupelně. „Jako malej Venca,“ procedila skrz zuby a znechuceně zavrtěla hlavou nad vlastní ranní podobou v zrcadle. Je dobře, že oba už hůř vidíme a smysl pro detail má jen při plánování domu. Ještěže je takový kulaťoučký, kdyby měl vysportované štíhlé tělo, nevěřila bych, že jednou v tom domě budeme bydlet spolu, prolétlo Daně hlavou při ranní hygieně. „Vašíku, já si připadám tak stará…,“ postěžovala si už nad hrnkem silné kávy. „Zapomeň na stárnutí, život nám teprve začíná. Rozhodl jsem se, že si musíš víc užívat těšení na nové bydlení. Zapomeň na starosti. Rozdělíme si úkoly a budeme postupovat pomalu, abychom se neunavili a nenechali se odradit žádnou překážkou.“ „Asi to bude nutné, když si představím, jak dlouho trvalo vyřídit jen stavební povolení,“ souhlasila Dana. „Protože ti zapšklí úředníci ještě neviděli tak vymakaný dům a bylo potřeba spoustu vyjádření. Neboj, teď už to pofičí.“ „Jasně, hlavně pofičí peníze z účtu,“ vrčela Dana.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260613
100
j a r o s l ava č e r n á
•
n epla k e j, v r át í m se pro t ebe
„A na co jiného je potřebuješ? Neboj, po hrubé stavbě začnu vyřizovat hypotéku. Danuško, jestli budeš vrčet, tak… tak ti nepostavím bazén.“ O hodinu později „Nejsou ty základy nějaké malé?“ podivila se Dana a zmateně hledala vstup do budoucího domu. „To se jenom tak zdá. Kam chceš jít první? Do kuchyně? Do obýváku? Právě stojíš v chodbě.“ Václav poletoval mezi vybetonovanými pásy základů, rozkládal rukama a nadšeně vysvětloval: „Odtud povede okno, ze kterého uvidíš na příjezdovou cestu. A tady bude jeden velký obývací prostor a v rohu kuchyně.“ Dana se konečně rozesmála. „Vašíku, to tvoje nadšení je tak nakažlivé! Já nedokážu uvěřit, že ten tvůj, vlastně náš sen se opravdu stane skutečností a že pod okno s výhledem na příjezdovou cestu, lemovanou záhonem levandule, jednou zasadím jiřiny a mečíky…“ „Když budeme trpěliví, všechno bude.“ „Jak dlouho musíme být trpěliví?“ potřebovala vědět Dana. „Dva tři roky. Všechno mám promyšlené a propočítané, abych to uhlídal, zafinancoval a hlavně měl čas i na cukrárnu. Nesmíme ji zanedbat, protože budeme potřebovat každou korunu.“ Dana se zamyslela. To je dlouhé těšení. Kolik nám bude, když se budeme stěhovat? Já budu padesátnice, Vašek zůstane o tři roky mladší už napořád, a to jediné nové, to bude náš domeček. A pak už si budeme jen užívat. „Víš co, každý den budu plavat v bazénu, abych se udržovala v kondici a líbila se ti,“ slibovala Dana. „Danuško moje,“ Václav zjihl. „Ty se mi líbíš ne kvůli tomu, jak vypadáš, ale jaká jsi, jak moc jsi mi pomohla,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260613