Kapitola sedmá, která pojednává o tom, jak jsme přijeli do belgického Konga, jak jsme navštívili krále kmene Magbetu a jak jsme ho hostili čokoládou a jak jsme pak po čase jeli dále do středu Afriky, až jsme se dostali do města Stanleyville, ležícího při řece Kongu.
S domorodým chlapcem u Aby, Kongo
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260612
Původně byl poslední stanicí nilských parníků Redžaf. Toto místo bylo opuštěno jako příliš nezdravé a několik kilometrů dále po proudu byla založena nová osada, Džuba. Prozatím je Džuba jen zárodkem města: řada nezbytných řeckých krámků, skladiště a kanceláře benzinové firmy, trochu výše pak policejní úřad, vládní hotel, guvernérův palác a nemocnice. Není však pochyby, že, jakmile se vrátí normální poměry, poroste Džuba velmi rychle, neboť je branou do Ugandy a severovýchodní části belgického Konga. První naší starostí bylo najíti vhodné místo pro táboření. Vydali jsme se tedy společně s německými motocyklisty po silnici, vedoucí na východ. Cesta byla výborná, docela evropské úrovně. Okolní kraj svou příjemnou zelení nám připomínal, že jsme již v pásmu bohatých dešťů, a byl pokryt sytě zelenou travou, křovinami a menšími stromy, které místy přecházely v řídký les. Konečně zastavujeme a rozbíjíme svůj tábor nedaleko skupiny domorodých chatrčí, kde můžeme nakupovati kuřata a jiné potraviny. Krajina kolem našeho tábora vypadala divoce romanticky. Místy z nevysokého lesa vyčnívaly divoké skály, na kterých se zdržovala stáda opic – paviánů. Někdy, snad znepokojeni nějakým nepřítelem, spustily povyk, který se daleko rozléhal do okolí. V písku podél potoků byly nesčetné stopy antilop, od těch nejmenších až do těch největších. Kraj zdál se oplývati zvěří. Večer jsme se šli podívati do vesničky domorodců. Žijí zde černoši kmene Bari. Přední zuby si pilují do špičky. Mluví jen špatně a málo arabsky; jinak je arabština dorozumívací řečí Súdánu. Stále nám cosi 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260612
vykládali o nějakých divokých zvířatech, která máme zastřeliti. Které zvíře měli na mysli, dozvěděli jsme se až později v noci. Ten den byl pro nás velmi rušný a vykládání a ostatní přípravy k odjezdu nás hodně unavily. Oddělil jsem se tedy od ostatních a odebral se dříve nazpět do tábora. Byl krásný večer: deště minulých dnů zmírnily horko a zmatené hlasy zvěře, ozývající se z dálky, dodávaly mé procházce lesem romantického nádechu. Tentokrát jsme po prvé ulehli ve stanu. V noci mne vzbudily rozčilené hlasy. Černý sluha německých cestovatelů, který spal venku, hlásil ustrašeně, že je docela nablízku lev! V první chvíli jsme tomu nechtěli věřit: pojednou ozval se však hlas lva, jak se nám zdálo, v nejbližší blízkosti ležení. Nebylo to nic příjemného – přiznávám se, že mně stydla krev v žilách. Chvíli nato ozval se jeho hlas ještě blíže; vypadalo to, jako by lev měl namířeno přímo na nás. Měli jsme sice zbraně po ruce, ale byla temná noc a nevěděli jsme, ze které strany přijde útok a jak. Podle řvaní zdálo se, že lev obchází náš tábor. Chvílemi slyšeli jsme jeho funění a těžké oddychování. První chvíle, které následovaly po tomto nenadálém probuzení, nebyly příjemné. Naši situaci nejlépe docení ten, který si vzpomene na toto vyprávění, až jednou půjde v noci temným lesem a ve chvíli, kdy bude viděti sotva na několik kroků, představí si, že slyší hlas divé šelmy, hlas, který se bude stále víc a více blížiti. Ve dne byli bychom se svými zbraněmi proti lvu v převaze; teď v noci byl by jistě mohl přejíti beztrestně v útok. Shodou okolností vyprávěl nám téhož dne nájemce státního hotelu, kde jsme se stavili pro pitnou vodu, že před nedávnem vnikl lev, snad tentýž, do domorodé chýše a usmrtil tam 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260612