7. EU nesmí zasahovat do pravidel udělování víz a azylu v jednotlivých členských státech. Členským státům musí zůstat kontrola nad hranicemi, a tím i možnost naplňovat představu, jakou o své společnosti mají. Státům proto musí zůstat pravomoc určovat svou imigrační politiku, např. pravidla azylového řízení a nároky na příchozí, neboť ta se přímo dotýkají jejich bezpečnosti a společenské soudržnosti. 8. EU se nesmí vymezovat vůči Spojeným státům, jak se dnes občas děje. Evropa se bez silné americké záštity vystavuje ohrožení. Přesto se dnes někteří evropští lídři snaží využít nepopularity Donalda Trumpa u části veřejnosti a znovu oživit latentní protiamerické postoje. Tomu je třeba aktivně čelit. Dějiny minulého století včetně dvou světových válek a studené války jednoznačně dokládají, že Evropa vždy potřebovala Spojené státy víc než Spojené státy Evropu. Evropská unie musí rovněž přehodnotit svou katastrofální politiku vůči Izraeli, jedinému demokratickému státu na Blízkém východě. 9. Obrana Evropy musí nadále záviset na vyzkoušené, sedmdesát let fungující transatlantické bezpečnostní spolupráci, nikoli na nereálných fantaziích o samostatné evropské armádě, o jejímž případném nasazení by rozhodovaly unijní instituce. EU by měla především napomáhat efektivně propojovat / 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260566
a slaďovat obranné systémy členských států se systémy NATO, usilovat o co největší součinnost s dalšími „mimounijními“ členy Aliance, v první řadě se Spojenými státy. Namlouvat lidem, že se sama stane efektivní vojenskou velmocí, když jí viditelně chybí výraznější vůle k sebezáchově a členské státy nejsou schopny věnovat na obranu dostatečné finanční prostředky, je čirá propaganda a utopie. 10. EU musí usilovat o co nejtěsnější spolupráci s odcházející Británií, nikoli se ji snažit trestat či ponížit. „Vinu“ za brexit nelze hledat jen na straně Spojeného království. Je potřeba si přiznat, že Evropská unie nebyla dostatečně pružná a nedokázala Britům nabídnout takové podmínky, aby v ní setrvali. I to svědčí o současném zablokování Unie na svých ideologických pozicích, o tom, že není schopna sebereflexe, ani se otevřít debatě o své vnitřní reformě a větší flexibilitě.
Z
ávěrem zopakujme, že konzervativci chápou Evropskou unii jako nadnárodní instituci, jejíž samotná existence předpokládá propojenou síť silných národních států, které jí budou oporou, budou vybírat daně, poskytovat ozbrojené síly jednající v jejich zájmu, mobilizovat postoje veřejnosti, zajišťovat vládu zákona. Za posledních třicet let se však rozsah záležitostí spadajících do pravomocí národních vlád ustavičně zužuje a v mnoha důležitých oblastech se prakticky nemůže 99 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260566
nic podstatného rozhodnout na národní úrovni. Pokud bude tento proces pokračovat, národní demokracie se záhy promění v prázdnou skořápku a národy Evropy budou postupně zbaveny svých občanských a volebních práv. Výsledkem bude odcizení a zlost. Tam, kde tyto pocity mezi veřejností naberou na síle, začnou jednotlivé země klást unijním pravidlům odpor. Nebude tak ohrožen jen projekt evropské integrace, ale s velkou pravděpodobností i sama mírová, svobodná a efektivní spolupráce evropských národních států. To nechceme a nesmíme připustit. Konzervatismus má odpovědi a nabízí řešení, jak Evropu znovu učinit silnou, jak umožnit členským státům v rámci Evropské unie dobře spolupracovat ke svému prospěchu. Ještě je šance na konzervativní změnu, možná malá, možná poslední, ale bylo by neodpovědné se o to nepokusit.
/ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260566