Bolest může být intenzivní nebo tlumená; hluboká nebo povrchová. Bolest má více než jednu osu. Zatímco jsem se probojovával mokřadem, prozkoumal jsem svou nálož bolesti. Její intenzita se zvyšovala, o tom nebylo sporu, ale její efekt se snižoval. Moje bolest teď bolela méně – což možná zní absurdně, ale kdo se pravidelně mučí v posilovně nebo má tu smůlu a žije s chronickou nemocí či postižením, ví, o čem mluvím. Někteří z nás důvěrně znají celou škálu bolestí, a každá z nich má svůj zvláštní význam a dopad. Bolest je biologický fakt a nedokáže ji vymazat nic kromě léků. Ale máme určitou kontrolu nad tím, nakolik ten který fakt pohltí naše myšlenky a pozornost. Vzpomeňte si na první rande se svým současným partnerem či partnerkou nebo na večer, kdy jste si přivezli z útulku psa. Ta láska byla všeobjímající. Připadalo vám, že celý svět se točí kolem vašeho milého nebo milé (případně psa). Milujete je dnes méně než tehdy? Samozřejmě že ne. Jde jen o to, že když se náklonnost stane předvídatelnou a rutinní, ztrácí svou naléhavost. A v případě bolesti možná bolest známá bolí méně než bolest obávaná. Zvládat bolest mi pomohlo několik věcí. První z nich byla nečekaná radost týmu otec a syn. Druhou byla zkušenost; věděl jsem, že z téhle bolesti se svět nezboří – a nezboří se ani moje nohy –, protože už jsem ji zažil (nebo něco jí dost podobného). Třetí se zakládala na jakési víře: věděl jsem, že se uzdravuju. Tedy přesněji řečeno – nevěděl; nemohl jsem si venku nechat udělat rentgenový snímek ani zastavit u klády na vyšetření magnetickou rezonancí. Věděl jsem, že skrze bolest se uzdravuju, protože jsem to cítil na molekulární úrovni. Je to něco jako instinkt, vzdálené, ale neomylné tušení v části těla, s níž komunikujete jen přerušovaně. Jenže já jsem se za ta léta naučil svému tělu naslouchat. Rozuměl jsem jeho řeči. Možná to bylo pseudovědecké; možná beznadějná tautologie (že bych se uzdravoval, protože cítím, že se uzdravuju?), možná placebo efekt. Bylo mi to jedno. Zabíralo to. Kupodivu mi také pomohla vzdálenost cíle. Doma v Boulderu bych snad předvídal opak – totiž že nepředstavitelně dlouhý zbytek stezky bolest zostří tím, že se mi cesta bude zdát nemožná –, ale tak to vůbec nebylo. Spíš jsem byl od myšlenek na cíl úplně osvobozený. Cíl zůstával něčím vzdáleným, abstrakcí. Moje mysl nemusela horečně propočítávat, – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260471
jestli dokážu vydržet všechno tohle trápení dalších x nebo y hodin. Musel jsem zapomenout, kolik hodin nebo dní mě ještě čeká. Proč se zatěžovat s počítáním? A tak jsem myslel na krok, který jsem měl právě udělat, a na ten další. Rozsah toho všeho bylo obrovitý. Nebyla jiná možnost než jít stále vpřed. Právě v tu chvíli se mi v hlavě rozlehlo další proroctví mudrce z Liberty University. Než Horty odjel, kladl na srdce JLu: „Nezapomeň tomu klukovi říct: Nikdy to nejde z kopce napořád!“ Horty už byl doma, stovky mil odsud, ale jeho vyšinutá slova zvrácené moudrosti se mi tu a tam vynořovala v myšlenkách. Nikdy to nejde z kopce napořád. Uvidíme. I kdyby mi k rekordu měl pomoci jedině zázrak, JLu a já jsme pořád museli vymýšlet strategii, plánovat srazy na křižovatkách se silnicí, nastavit denní režim a udržovat válečnou loď v chodu, jako kdyby nás ještě čekala bitva (a jako by rekord byl ještě reálný). Musel jsem každý den tělu dodávat potravu, dávat pozor, abych do sebe dostal dost energie, u potoků a pramenů načerpat vodu, nezapomínat v posledním úseku dne na čelovku. Pokud se nadále dokážu soustředit na malé cíle – dostat se na příští křižovatku se silnicí, příští kopec nebo jen k příští značce –, dokážu pokračovat stále dál. Dokážu si udržet FKT na doběh, a tím udržet (taktak) při životě svůj nejvyšší cíl. Zapomněl jsem, že Katahdin je osmnáct set mil přede mnou, pustil jsem z hlavy FKT, ztrátu normality, všechno. Pocítil jsem, jak sladký umí život být, když se na něj nedívám prizmatem činů, ale jen pouhého bytí. To mi prozatím stačilo. Stačilo k tomu, abych se zase rozběhl. Udělal jsem pár zkušebních běžeckých kroků, ucítil tytéž bodavé bolesti… a pokračoval. Zase jsem běžel. Ne elegantně, ne dravě, ani jsem se zdaleka neblížil rychlosti, kterou jsem potřeboval. Ale běžel jsem. Když jsem mohl nechat život prostě plynout, všechno šlo. Nemusel jsem vyhrát, tedy zatím ne. Jen jsem potřeboval dovolit sám sobě běžet. Stejně jako všechna prozření bylo i tohle skvělé, dokud trvalo. Když jsem zrovna nebyl naladěný na plynutí vesmíru, potácel jsem se vpřed a dělal si starosti o JLu. Už teď mi tolik dala. Její udivující – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260471
schopnost trpět a přetrvat, kterou ukázala při svých potratech a následných zdravotních peripetiích, mě z velké části inspirovala k tomu, abych se sem vydal a vyzkoušel, jak na tom jsem. Nepomyslel jsem na to, že role pomocnice bude pro ni takovou zkouškou. Ten chlap včera večer – ten bizarní stalker – byl ujetý. A musel jsem předpokládat, že přijdou ještě podivnější situace. Nebylo to už jenom zvláštní; bylo to strašidelné, hlavně když jsem pomyslel na to, že většinu doby nebude se mnou. Kolik dalších magorů tu je? Kolik se jich poflakuje kolem? Kolik z nich by se mohlo odhodlat a otravovat drobnou ženu asijského původu, která sama projíždí divočinou dalekého jihu? Oba jsme si všimli zdejších konfederačních vlajek, ale Horty nás ujistil, že je to symbol „jižanské hrdosti“ (jinak řečeno že vyjadřují postoj „nechte nás na pokoji“). Ale nebyla to jen paranoia inspirovaná filmem Vysvobození; taky jsem slyšel historky od lidí, kteří tu sami byli. Bývalý držitel rekordu na AT Andrew „Trail Dawg“ Thompson mi vyprávěl o setkání, které zažil jeho kamarád Trav v Severní Karolíně, když procházel celou Apalačskou stezku. Trav s kamarády stopovali na odlehlé prašné silnici a zoufale se potřebovali dostat do města, aby doplnili zásoby. Vydali se směrem k městu pěšky, a když urazili kus cesty, zastavil u nich otlučený pickup a umouněný chlap v lacláčích bez trika spustil okénko. Po zdejším klasickém způsobu zabručel: „Sedejte!“ Trav a jeho kamarádi si vyměnili stejné pohledy, ale na jihu se pohostinnost těžko odmítá. A tak naskočili do dodávky. Trav a jeden jeho parťák dopředu, druhý kamarád dozadu. Potud všechno v pohodě. Ale pak během jízdy najednou šofér sebral z podlahy lahev, řádně si přihnul a flašku předal Travovi. Ten zdvořile odmítl. „Děkuju, pane, ale než se setmí, musíme ujít ještě deset mil.“ Horal trval na svém: „Napij se!“ Trav znovu odmítl. Nato vousáč sáhl pod sedadlo, vytáhl pětačtyřicítku a namířil ji na Trava. „Povídám ti, napij se!“ Teď už nebylo nad čím váhat; Trav si dal pořádný lok čiré pálenky a řidič položil pistoli a zachechtal se. Vysadil je tam, kde slíbil, a odjel hledat další kumpány z mokré čtvrti, nebo možná další trekaře, které by mohl vyděsit k smrti. Kdo ví, kolik tu jezdilo řidičů nachmelených nějakou samohonkou? Byl jeden z milionu, anebo se většina jižanů bydlících u stezky vyžívá v tom, že vytahují na chodce zbraně a nutí je pít z čutory kořalku? – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260471