„Vany se pravděpodobně užívalo k máčení obviněných v ledové vodě plné bahna, dokud se nepřiznají.“ (z rukopisného zápisu ze zasedání Terstské archeologické společnosti ze dne 16. října 1926) Fotografie ukazuje jakousi temnou, kruhovou jeskyni, dlouhou kamennou lavici a naproti velkou vanu. Slavná Archeologická společnost. V roce 1925 ji založili on, Poldy Wiesenstein a Piero Delconte. Jen oni tři – nechceme žádné diletanty nebo žvanily, kteří by vyslepičili, co podnikáme a co jsme objevili, zvlášť teď, kdy buldozery, bagry a silniční válce vzaly Staré Město útokem, boří ho a srovnávají se zemí. Prý asanace. Duce chce mít Terst krásný, čistý a plný světla. A podesta Enrico Paolo Salem, obřezaný, pokřtěný a fašista ještě před pochodem na Řím, do toho vkládá veškerou svou příslovečnou kompetenci správního úředníka, ať už v bankách, nebo v městské radě, a bourá, vykuchává a nově staví. My tam dole, jak jen to jde, bourání sabotujeme, ucpeme díru, kterou dělníci nahoře zrovna udělali, Poldymu se dokonce podařilo poškodit obrovskou pneumatiku jednoho náklaďáku. My tady dole vedeme partyzánskou válku proti světu tam nahoře… No ano, partyzánská válka… Tak to řekl i očistné komisi, jak plyne ze zápisu z 15. května 1947. „Ano, prosím, partyzánská válka, to je ten pravý výraz. Nejsem tu, abych se ospravedlňoval, naopak jsem si vědom svých zásluh za léta temné diktatury. Černou košili jsem nosil jako všichni, protože je hloupost dělat ze sebe zbytečně terč, zbraně jsou vždycky připravené střílet, podívejte na mé Muzeum, stačí si počkat na vhodnou chvíli. Zamaskovat se, to je taktika partyzánské války. Ano, je pravda, že 30. dubna a 1. května 1945 jsem vyjednával s Němci a pak jejich jménem s Jugoslávci a o dva dny později s Angličany a Američany, ale tím jsem město zachránil. A navíc Němci byli džentlmeni, byla radost s nimi = 96 =
Pro nedostatek blok v9.indd 96
21.03.19 13:40 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260448
vyjednávat. Jen se běžte zeptat Slovinců ze San Pietra del Carso, co patřili k Osvobozenecké frontě, už jsem vám o tom vykládal, oni vám poví, že jsem jako tlumočník Němcům, kteří tam dělali zátah, zachránil spoustě z nich život, když jsem přesvědčil nacisty, že to byli řádní lidé, kteří se do politiky nemíchali. Vlastně 2. května předal Generalmajor Linkenbach kapitulaci mně a vzdal se, přenechal mi i své sako, které si občas rád obléknu, když má přijít návštěva.“
24.
M
ěli by mi dát medaili za účast v odboji a ne mě drze předvolat před očistnou komisi. Odbojář ante literam, už před pochodem na Řím, ještě když jsem byl na gymnáziu. My tři jsme dole v podzemních chodbách dělali, co jsme mohli, ovšem byli jsme tři kluci, takže… Nicméně jsme bojovali proti planýrování, které režim a jeho židovský podesta pokrytecky nazývali asanace. No jistě, zbavit se antifašistů a Slovanů a později Židů byla pro ně taky asanace. Ricinový olej je koneckonců léčivý, zbaví škodlivých látek. Věnuju jeden oddíl Muzea nuceným evakuacím národů, lidí, zemí. Viděl jsem jich spoustu… Vlastně i ricinový olej může být zbraní, taky že jí byl, a tedy jí je… Pak ovšem taky pendrek, i nůž na dopisy, šála, kterou ten Američan uškrtil spoustu žen, určitě víc, než kolik břich mohl za války probodnout bajonetem můj bratranec Rudy, ale jaképak bodání, vždyť se dal přidělit do kuchyně a nanejvýš si jím potají ukrojil kus masa… Pokud ale může být zbraní cokoli…
= 97 =
Pro nedostatek blok v9.indd 97
21.03.19 13:40 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260448
25.
B
yli jsme pořád dole ve stokách a chodbách procházejících pod Cavanou – od hospody U Jednorukého na Via dei Cavazzeni až po jezuity. To je to pravé korzo věrného města Terstu, Via Regia v Cavaně, liston terstských starousedlíků. Takoví ale neexistují, tady se nikdo nenarodil, natož něčí otec. Všichni jsou odjinud, jsou dětmi kdovíkoho, čubčí synové. Proto jsem se v mládí, ještě jako kluk, prohrabával tam dole prapůvodním bahnem, protože počátek je v bahně a krvi… Možná jsem ve světě žil doopravdy jenom tenkrát. Svět – nahoře ulice Cavany a dole jejich podzemí. Pro Giorgia Voliotise, který později otevřel první pornokino ve městě, tedy víceméně pornokino, začínal liston od Via dei Capitelli s jejími přívětivými hostitelkami, poněkud postaršími a se zmalovanýma, ale i tak krásnýma očima. Vycházel z těch bran hříchu a mířil do nedalekého řeckého kostela svatého Mikuláše – z veřejného domu ke kostelnímu zvonu. Chodil se modlit k madonám na modro-zlatém ikonostasu. Ne za sebe, říkal, takovou drzost nemám, ale za ně, za ty ženy, aby i jim dal Bůh trochu štěstí, jako mám já v kartách. A jak se svěřil, nebylo to modlení. Stál tam, trochu na rozpacích, trochu dojatý, hleděl na ikonostas a pak se otočil a díval se na moře naproti kostelu – kostel byl taky ikonostas, hráz mezi profánním světem, kde si už člověk nějak poradí, a neúnosným, posvátným a rouhačským mořem. A pak šel mastit karty do staré hospody, které se pořád ještě říkalo Falešný pětník. Na vlastní riziko, protože už za časů hostinského Bartolomea Mengottiho – o němž se ještě řadu let po jeho smrti vykládalo, že vyráběl hrací karty, kladl je na stůl před = 98 =
Pro nedostatek blok v9.indd 98
21.03.19 13:40 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260448