Jak nařídil velitel, poslední tón slovenské hymny se stal povelem k ohlušující palbě. Nešetřili municí, nešlo jim o to, aby někoho trefili, ale aby Maďarům ukázali svou převahu. A to se i podařilo. Z nepřátelské strany se až do odpoledne neozval jediný výstřel. Jednoho Čecha, jmenoval se Vojta a byl nejmladší a snad i nejkrásnější z nich, spletl krátký klid zbraní. Vytratil se ze svého stanoviště a proplazil se do vesnice, která ho lákala svým názvem. Horní Saliby – znělo to tak orientálně a tajemně (pozn. red. snad záměna s arabsko-paštúnským sloven sáhib?). Vesnice, i když boji zatím nedotčená, byla téměř prázdná, Slováci utekli do vnitrozemí, Maďary odvezly autobusy neznámo kam. Zůstalo tu je pár stařenek a starců, jimž z vojensko-strategického hlediska nemělo význam věnovat pozornost. Vojta se potuloval liduprázdnými zahradami, nahlížel do vyklizených domů. Skřípot štěrku pod jeho bagančaty společně se štěbetáním ptáků a bzukotem much byly jediné zvuky, které teď dokázala vesnice uším nabídnout. Najednou Vojta zaslechl zvuk motoru automobilu. Blížil se po hlavní od Galanty, v tom tichu ho bylo slyšet zdaleka. Vojta zaujal pozici, z níž měl dobrý rozhled. Odjistil zbraň. Přijížděl starý opel, červená barva byla oloupaná a překrytá rzí, jedna směrovka rozbitá. Vzhled auta okamžitě ztratil svou důležitost, protože v autě Vojta uviděl dvojici mladých žen přibližně jeho věku. Vyšel na cestu a zvednutou rukou přikázal, aby zastavily. Vzápětí musel svižně uskočit, protože děvčata nestihla dobrzdit. Nejdřív Vojta děvčata poučoval, že se řítí v ústrety vlastní smrti, protože o kilometr dál je už frontová linie a za ní krvelační Maďaři. Zářivě modré oči se mu však rozšířily něhou a vroucností, takže vypadal ještě hezčí, když se dozvěděl, že posádku vozidla tvoří dvojice dobrovolnic, která rozváží vojákům domácí stravu, aby jim zpříjemnila strasti života v první řadě nebezpečného, ale navíc i nechutného, plného konzerv a instatních polévek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260447
I děvčata byla obzvlášť půvabná, takže po krátkém rozhovoru okouzlující Vojta s jednou z nich odešel do nedalekého opuštěného domu. Po hodině a půl se děvčata vyměnila, takže Vojta měl možnost poznat krásu i té druhé. „Takže toto je Slovensko,“ opakoval si v duchu Vojta. Při vydávání proviantu v zákopu se zjistilo, že Vojta chybí. Velitel, i když s podobnými případy neměl přímou zkušenost, usoudil, že se mladý voják zřejmě vytratil do vesnice. Poslal tím směrem dvoučlennou hlídku. Zatím Vojta nebyl považovaný za dezertéra, proto velitel zdůraznil, aby se podle možností vyhnuli násilí. Naštěstí se věci opravdu vyvinuly tak, že k použití zbraní nedošlo. Vojta držel dívku okolo pasu, když vycházel na ulici. Jeho spolubojovníci se u červeného auta bavili se Slovenkou, která čekala na svou kamárádku. Vojta neměl čas rozloučit se se svými dobrodějkami, poslušně – byla to poslušnost vojáka, ne otroka – se nechal odvést. Odhodlaně kráčel v ústrety budoucím bojům, v obou rukách držel igelitové tašky s buchtami od děvčat, až dokud se nemuseli začít plazit, aby je nezasáhla zbloudilá maďarská střela. Šest následujících dní, dokud rotu Spytihněv nestáhli do zázemí, musel Vojta pucovat latríny. Dělal to bez jediného slova odporu, naplněný vzpomínkami na nejkrásnější hodiny svého mladého života. „Takže toto je Slovensko,“ opakoval si v duchu Vojta a přitom seškrabával zaschlé výkaly.
96 / 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260447
Fotbalový zápas
Po více než třech stoletích, v první čtvrtině třetího milénia, ve střední Evropě, poučené dvěma světovými válkami, terorem fašismu a tyranií komunismu, obeznámené s brutalitou balkánských válek z konce dvacátého století a krutostí globálního terorismu, nečekaně propukla maďarsko-slovenská válka, kterou světová média pojmenovala Malá dunajská válka. Politické napětí mezi Maďarskem a Slovenskem bylo latentně přítomné už dlouho. Překvapující bylo nejen to, proč první roztržka vypukla a proč se vzápětí změnila na válku, ale hlavně to, jak hladce válka přišla. Jako by tu (mezi Maďary a Slováky) válka byla už dlouho, ale nikdo si jí nevšiml. Den před vypuknutím války nebyl důvod o nic větší než před pěti nebo dvaceti lety. Na obou stranách dřímala stejně klidná nenávist, přetrvávalo podobné pohrdání a urážky, zlomyslné vtipy a výsměch, hloupý Slovák a hloupý Maďar. Ale tyto pocity opravdu jen dřímaly a přetrvávaly, neprobouzely se, nerostly. Lékař by to nazval stabilizovaný stav. A potom jednoho rána tato nenávist skočila mezi Maďary a Slováky zahalena pláštěm skutečné války. Žádný nový důvod k válce nepřibyl, ale v určité chvíli ji oba národy přijaly jako osudovou nevyhnutelnost. Přijaly? Přivítaly! Lékař, kdyby ho nezabili, by to nazval exacerbace, vzplanutí nemoci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260447