W E N D Y H O L D E N O VÁ
jazykem pootevřel rty. Snažil se využít všech svých svůdnických schopností, aby ji osvobodil ze zajetí toho pevného zámotku, do kterého se stočila. Nevnímal, jak ostře jí pod kůží vystupují kyčelní kosti. Podařilo se mu ovládnout zvědavost, kterou v něm vyvolávalo to, že se Kateřina chvěje – jako by její tělo bylo v šoku ze samotných jeho dotyků. Druhou rukou si rozepínal kalhoty. Ležela úplně bez hnutí, šíji prohnutou, oči pevně zavřené, čekala na něj. Oknem za ní pronikaly do místnosti paprsky odpoledního slunce, v jejich světle Ben viděl chmýří na její pokožce a červenou skvrnku jizvy pod okem. Právě tohle potřebovali – hmatatelnou připomínku, proč jsou spolu, jak plní života a energie si díky tomu druhému připadají. Oživit alchymii, o níž kdysi Kateřina mluvila a která je přitáhla k sobě, ten magický proces, jehož prostřednictvím se jim nějak podařilo stvořit syna. Stephan na protější pohovce tiše zakňoural, ale Kateřina to zřejmě nevnímala. Ben na ni plný žádosti nalehl celým tělem a ruce jí přitiskl k pohovce. Těžce jí dýchal do ucha, naléhavě šeptal její jméno. Vstoupil do ní a cítil, jak mu tělem probíhá bouře vzrušení, opatrně našel rovnováhu a začal hledat přirozený rytmus. Kateřinino tělo se pod ním zvolna pohybovalo, rukama mu sevřela ramena a přitáhla si ho k sobě, lačná po jeho rtech. Sklonil se k ní a políbil ji, pronikl jí jazykem hluboko do úst. Srdce mu zpívalo, ta píseň mu zněla v hlavě, uších, v nose, v ústech i ve slabinách. Slyšel její hudbu, to pulzující dunění a tančil podle jejího naléhavého rytmu. Bylo tu však i něco jiného, do vědomí mu pronikal ještě nějaký další zvuk, a on chvilku nedokázal rozlišit, co to je. Pak se to ozvalo znovu. Začalo to jako zakňourání, ale brzy to zesílilo v žalostný nářek následovaný nespokojeným zavřísknutím. To zůstalo viset ve vzduchu ještě dlouho potom, co pláč ustal. Ben viděl, jak Kateřina prudce otevřela oči a zároveň se mu začala bránit a odtahovat se. Bezmocně pozoroval, jak otáčí hlavu ke Stephanovi. Sledoval její pohled a zjistil, že se jejich syn
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260441
I KRÁSA MŮŽE ZABÍJET
překulil a teď balancuje na vysoké hromadě polštářů, tvářičku staženou k hlasitému nářku, který každou chvíli spustí. Ben cítil, že ani on už nedostane, co chtěl, a tak se nijak nebránil, když ho Kateřina odstrčila a vymanila se mu z objetí. Nebylo bez ironie, že se přistihl při myšlence, že Kateřina nikdy nebude řešit podobný konflikt zájmů jako jeho matka: na prvním místě pro ni budou vždycky potřeby jejího syna.
Ze vzácného spánku mě probudilo jakési prozpěvování. Nebyly to však hlasy ošetřovatelů, kteří ke mně přicházeli, aby mi dali další léky nebo aby mě vláčeli do koupelny a sprchovali ledovou vodou. Ne, tohle byla skutečná hudba! Hlasy někde venku stoupaly v melodickém refrénu, který prostupoval celou mou bytostí. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem naposledy slyšel něco tak krásného. Slova nebylo snadné pochytit, mým uším zněla tak zvláštně, až jsem nabyl dojmu, že už mám zase halucinace. Vrhl jsem se k oknu, přitiskl čelo na mříže a zavřel oči, abych lépe slyšel. „Země má,“ doléhalo ke mně. „Země má! Svoboda už je blízko!“ Kousek dvora přímo pod mým oknem se koupal v měsíční záři. Samotný měsíc jsem neviděl, byl někde vysoko nad střechami, ale stříbřité světlo, které vysílal, jako by zjemňovalo všechny ostré hrany. A pak se stalo něco magického. Dvůr se proměnil v přízračnou říši a najednou připomínal nádhernou zahradu, kterou jsem si uchoval ve vzpomínkách. Z věží byly sochy a z jejich stínů mihotavé stříbrošedé kvítky, jejichž lístky padaly do průzračných jezírek, ve kterých plul odraz měsíce.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260441
W E N D Y H O L D E N O VÁ
Po tvářích mi stékaly slzy. Už jsem kdysi v úplně stejné zahradě byl jako malý chlapec, když mě můj opatrovník přivedl na místo, které mě mělo navždy připravit o dětskou nevinnost. Kráčeli jsme křížovými chodbami bývalého kláštera, z něhož se stal státní sirotčinec neboli dětský domov, a já neměl ani tušení o letech plných krutosti a utrpení, které budu muset zakusit. Vzpomínám si, že jsem v úžasu hleděl na bylinkovou zahradu vybudovanou vyhnanými mnichy a doufal, že si někdy vychutnám její krásu. To se nestalo, dokonce jsem to místo už nikdy nespatřil. Místo toho mě zavřeli do cely ne nepodobné téhle, nutili mě podrobit se tvrdé kázni a zacházeli se mnou jako se psem. Polkl jsem hořké vzpomínky a pokusil se si ten idylický obraz znovu vybavit, ale mezitím se něco změnilo. Zpěv stále slábl, až úplně utichl. Přiložil jsem si dlaně k uším, toužebně jsem si přál, aby začali opět zpívat, ale vtom se jako jakési zrcadlo nastavené okolnímu tichu objevil temný mrak, který zakryl měsíc a násilně přivedl nazpět věčnou noc. Jemné stříbřité světlo, které dočasně prozářilo můj svět, vystřídala hrozivá tma, jež pronikla do každého kouta a vkradla se mi – jako zloděj – i do srdce.
„Co to bude?“ zeptal se Ben, když několik minut tiše pozoroval Kateřinu, jak se uprostřed sklářské dílny soustředěně zabývá jakousi mísou z opalizujícího modrého skla. Zvedla ruku a sundala si brýle, které měla na čtení. Velmi pečlivě je složila a uložila přímo doprostřed knihy, kterou měla otevřenou vedle na stole.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260441