98
Kavkazská tragédie
subjektů (různých knížectví, sultanátů, nebo kmenových území) a jejich právní postavení se řídilo místními pravidly. Ovšem po realizaci Jermolovova plánu a plném začlenění Kavkazu do struktury ruské říše, by se ze všech Kavkazanů stali carovi poddaní. A to v podmínkách Ruska počátku 19. století pro většinu obyvatelstva znamenalo pád do nevolnictví.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260313
Realizace Jermolovova plánu
99
REALIZACE JERMOLOVOVA PLÁNU Svou kampaň zahájil Jermolov postupem do nitra čečenského území. Dne 22. června 1818 založil na březích řeky Sunže pevnost Groznaja (dnes hlavní město Čečenska Groznyj). Tento projev carské moci vyvolal mezi Čečenci instinktivní odpor a ruský tábor se stal terčem opakovaných útoků, které byly nicméně slabě organizovány a ruské oddíly je bez velkých problémů odrážely. Vybudování ruské pevnosti na čečenském území demonstrovalo všem kavkazským národům a vládcům, že carská armáda tentokrát nechce horami jenom projít, ale že se tu hodlá usadit natrvalo. Horalé se proto na mnoha místech rozhodli, že budou své země bránit se zbraní v ruce a zaútočili na nejbližší ruské jednotky. Jako první se do bojů se vzbouřenci dostal velitel ruských sil v Dagestánu, plukovník Pestel. Jeho oddíly byly zaskočeny v uličkách Bašli, kde nemohl účinně rozvinout své dělostřelectvo. Nakonec se Pestelovi podařilo z léčky vycouvat, ovšem za cenu ztráty 22 důstojníků a 500 mužů. Tato ruská porážka donutila Jermolova, aby se proti svému plánu vydal do Dagestánu. Obsadil a zničil Bašli, Piri Aul a Jengutaj, část vzbouřeneckého území věnoval tarkiskému šamchalovi za jeho spojeneckou loajalitu a zbytek nominálně převedl do přímé carské správy. Poté dokončil budování pevnosti Groznaja a stáhl se na těrskou linii, aby se věnoval posílení své invazní armády. Podle carova reskriptu,21 měl mít pod svým velením cca 50 tisíc mužů, rozdělených do patnácti pluků. Každý z pluků měl v čele sedm štábních důstojníků a obvykle se skládal ze tří praporů. Prapory většinou sestávaly ze 100 důstojníků a 1000 až 1200 mužů. Tato impozantní armáda byla dále posílena, byť jenom dočasně, sborem 2500 mužů, čerstvě vyzbrojených moderními mušketami. Jermolov měl k dispozici také devět kozáckých pluků, které dohromady představovaly kolem 15 tisíc jezdců. Zvlášť účinnou zbraní bylo v kavkazských podmínkách dělostřelectvo. Velká část domorodců se s tímto vynálezem nikdy v životě nesetkala, neuměla s ním bojovat a měla před ním opravdu 21
BADDELEY, J. F., tamtéž.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260313
10 0
Kavkazská tragédie
velký respekt. K získání převahy v bitvě tak často stačilo někdy i jen symbolické nasazení děl. Jednotlivé pluky ruské „kavkazské“ armády se do jisté míry podobaly římským legiím, protože musely být schopné trvale existovat a nezávisle operovat v prostředí, které jim bylo nejen nepřátelské, ale které jim nemohlo poskytnout ani základní služby, protože místní obyvatelstvo a hospodářství prostě nebylo na potřebné civilizační úrovni. Vojáci proto museli umět budovat svá sídla a zajistit si opravu výstroje, stejně jako každodenní obživu. To se projevilo například v požadavku, aby v každé rotě byli muži schopní zastávat funkce krejčích nebo ševců. Jermolovovým záměrem bylo rozmístit jednotlivé pluky na strategická místa, kde by si vojáci vybudovali své pevnosti a domovy, svou výživu a blahobyt svěřili manželkám a kromě vojenského umění by se věnovali i civilním povoláním. Tvořili by tak nejen vojenskou, ale i ekonomickou sílu, prosazující ruské zájmy na území, které bylo až dosud hluboko pod úrovní ruské verze moderní civilizace. Ruské vojenské posádky na Kavkaze se vyznačovaly svébytným duchem. Už jsme uvedli, že často působily v izolovanosti od mateřského území i od civilizace západního typu. Dalším faktorem byla délka vojenské služby, dosahující 25 let. Proto u pluků nebylo výjimkou, že v jedné jednotce sloužil otec se synem. Pluky se tak často měnily v jakési klany s vysokou mírou soudržnosti, vědomím vlastních zájmů, ale také s velkou hrdostí na své tradice. Neplnit své povinnosti, nebo projevit zbabělost a ohrozit tak v boji své soudruhy, to bylo v podmínkách kavkazské armády nejen v rozporu s vojenskými řády, ale také s esprit de corpse. Protože Kavkazané nemohli ruské armádě vzdorovat ve velkých regulérních bitvách, velmi rychle se přiklonili ke strategii malých a nečekaných úderů, k jakési kavkazské variantě partyzánské války, v níž mohli využít svou větší pohyblivost. Tento způsob boje horalům také přinášel lepší možnost loupení majetku a únosů zajatců. Kavkazané přitom využívali schopnost rychlé mobilizace i velkého počtu bojovníků, které mohli získávat z blízkých i vzdálených sídel. Zdánlivě odevšad, a zároveň jakoby odnikud. Jejich jednotky se nečekaně vynořovaly, bleskově útočily a pak se urychleně stahovaly a rozptylovaly mezi místní obyvatelstvo. Všichni domorodí vojáci měli vlastní koně a tak se snadno
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260313