Panu Luxemburgovi chutnalo i pivo. Mluvil pak o poměrech v Německu. Tak to byla pravda, co minule tvrdil Artur a co se říkalo u výlevky na chodbě, když natáčela Lída vodu? Mluvil o tom, jak známý doktor, s kterým chodil do školy, poslal narychlo dceru až do Číny do města Šanghaje, protože se o ni bál. Nikdo už si není v Německu jistý, kdo není Němec podle jejich představ. Nechtějí mezi sebou cizince. Drží se své čisté krve, své nové německé cti. Chtějí být čistá rasa. Před židovské obchody stavěli SA, Sturmabteilung, hlídky, aby nikdo nenakupoval židovské zboží. Zastavili taky starší ženu a ptali se jí, co chce v židovském obchodě. Odpověděla, že majitel jí dal minulý měsíc na dluh zástěru a jde mu zaplatit. Co byste mu to platila, je to židovský krám? Odehnali ženu od vchodu, ještě mohla být ráda. Utíká čím dál tím víc lidí, ale hodně jich skončí v lágrech. To bylo nové slovo: lágry. Dachau u Mnichova. Sachsenhausen na kraji Berlína. Lágrů stále přibývá. „Něco jsme slyšeli, ale kdo by tomu věřil,“ řekl Emil. „Komu se chce takové věci dělat?“ zeptala se Anna. „Lidi lidem?“ „Musí mít silný žaludek,“ dodal Emil. Jeho oči říkaly, že lidi s takovým žaludkem musejí mít potíže i s jinými tělesnými orgány, o srdci a mysli nemluvě. To probere až s Arturem. Snažil se vypadat spořádaně, nevyveden z rovnováhy, a litoval, že se k obědu jen umyl, ale nepřevlékl; jen si – naštěstí – vzal čistou košili a kalhoty. Pan Luxemburg se jen mimochodem zmínil, jak jsou ověšena německá města, každá výloha, pouliční lampa, nápisy, které nenabízejí zboží, nelákají lidi do barů a cirkusů nebo na nějakou nevídanou podívanou, ale oznamují nové zákony a nová protižidovská nařízení. V listopadu 1938, dvanáctého, na jeho jednatřicáté narozeniny, byla u autobusové stanice obrovská cedule: Židé nesmějí nadále provozovat samostatně žádné řemeslo. Někde oznamovali, že židovští spisovatelé mají zakázánu veškerou autorskou činnost
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260011
na území Německa. Prakticky se objevily nápisy na každém bloku, každé zastávce autobusu nebo elektrické dráhy, asi osmdesát nařízení, která zapovídala neárijcům téměř všechno, kromě dýchat stejný vzduch: židovským dětem aby si hrály na německých hřištích s německými, nežidovskými dětmi, židovským kuřákům, aby si nadále kupovali cigarety, cigára nebo tabák, židovským doktorům, aby ošetřovali německé pacienty a provozovali nadále svou odbornou činnost. Začalo to už po třiatřicátém roce, ale teď to dosahovalo vrcholu. 1938 rozhodně nebyl dobrý rok. Mluví se o tom, že neárijci si nebudou smět kupovat mýdlo a holicí krém, nemluvě o používání veřejných knihoven. Židovští soudci byli vyloučeni už v roce 1933, stejně jako veřejní zaměstnanci a zřízenci v německých úřadech. Podotkl jen mezi řečí, že by jim nepřál, aby to přišlo sem. Snad ne. Jak dlouho už neměl vajíčka? Čerstvé mléko? Židy nemají v Německu rádi. Proč? Byl by rád, kdyby to mělo nějaký rozumný důvod, s kterým by se mohl vnitřně smířit. „Dřív jsem si myslel, že každá příhoda má dvě stránky, ale teď vím, že to tak není. Jsou to postihy, které nemají důvod. Kromě jednoho důvodu, a ten by mohl vysvětlit jen ďábel.“ Zarazil se. Asi nechtěl mluvit o ďáblu při nedělním obědě. Nemusel říkat, jak mu chutná. „Nikdy jsem si nemyslel, že celý život některých lidí může být postaven na lži,“ řekl, jako by se omlouval. „Může. Základy, na kterých v této chvíli stojí německá říše, jsou lež na lež.“ Cítil, co Emila Ludviga, jeho ženu i děti míjí. Co jim nemůže vlézt pod kůži jako jemu. Vzdychl si, ale potlačil to, aby to nevypadalo, že si snad naříká. „Kdo už dneska nelže, nebo se nepotýká se lží,“ poznamenal Emil, aby nenechával řeč jen na Joachymu Luxemburgovi. Pan Joachym Luxemburg měl smutné modré židovské oči. Nemusel citovat vrchního rabína v Berlíně, doktora Leo Baecka, že „tisíciletá historie německých židů došla ke konci“. Čtyři pětiny
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260011
německých židů byly pro liberální Německo. Ale Hitler a jeho strana si jsou vědomi, že židům toho nezbývá moc, leda se snažit přežít, vyjednávat, prodlužovat svůj neblahý stav. Tisíce, desetitisíce a možná statisíce židovských německých rodin jsou v přímém nebezpečí. Je to jen německá žárlivost, slabost a závist, z kterých se napájí opovržení, nenávist a krutost vůči židům? Čím si to mohli způsobit židé sami? Jeho modré oči pohasínaly. Topilo se v nich, o čem nemluvil: panika, útěky, sebevraždy. Ochabující vůle vytrvat, přečkat NSDAP a Hitlera. Statisíce ztracených pracovních míst a příležitostí. Do houfu sehnané židovské obce, aby je mohl německý vlk lépe sežrat. Nařízení vlády a městské správy, triky, podvody a lži a strach, který nahánějí uniformovaní bezbranným, Němcům i židům, jsou pro nacisty spolehlivý prostředek. Desítky tisíc lidí odešly jako on, s holou kůží, bez majetku, s nadějí, že se – snad – jednou budou moci vrátit. Německo jako vlast je hluboko v krvi mnoha židovských utečenců a moc jim to v jejich nových zemích nepomáhá. Vydařilo se všechno, co nabízelo židům v Německu nejplodnější spolupráci? Tisíc let se najednou zřítilo jako domeček z karet? Pan Joachym Luxemburg přicházel ze tmy. Opírali se o hrdost, která se sama už neměla o co opřít? Co zůstane z hrdosti, kterou rozežere strach jako mol ty nejlepší vlněné šaty? Německo už nebyl bezpečný přístav pro židovské lodičky jako pan Luxemburg. Pan Luxemburg si už nemyslel, jak silné je přesvědčení jeho matky a otce, že ne hrubou „silou, ale duchem“ ve srovnání s hesly nacistů, co dokáže „hrubá síla, krutost a slepota“. Pan Luxemburg často po odchodu z Německa myslel na dvojí druh smrti, kterou člověk schází, ale o tom se neodvažoval mluvit. A nejen umřít – i žít. Jedna byla nacistická cesta, druhá způsob jednotlivců. Nechtěl by, aby ho za to někdo už dopředu odsuzoval. Myšlenky, které si pan Luxemburg nechával pro sebe, ho asi nepovzbudily. Prozrazovaly to jeho modré oči, jak se těkavě díval, ačkoli se nutil ke klidu, aby snad nezneklidnil své hostitele. Emil Ludvig řekl, že je rád, že se to panu Luxemburgovi poved-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260011