a zkusila zavtipkovat. – Ale poslouchej i soudruha Dzeržinského: nás plus zimu, vítr, mráz, nepříteli, nepřekonáš! – Sloužím vlasti! – zahlásila Paraska, vrzla dveřmi a s bičem a baterkou v ruce vyšla do tmy. Velitelka zavřela dveře, sedla si na postel a opět nahlas zívla. Suka Paraša na ni něco šije. Kdoví, s čím zase přijde, co si v noci vymyslí. – Co strašíš? – zachroptěl Vasil pod černou huňatou dekou. – Paraša nám zase vyvádí, – oznámila mu probraná Kiša. – Štrachá se někam do tmy, bůhví, co má za lubem. – Kašli na ni. Ať si se mnou nezahrává, nebo bude zle, – zavrčel rozespalý Vasil a ztěžka se otočil k dřevěné stěně. Takhle Vasil vyhrožuje už celý rok, a podívejme se na výsledek – kam se dostala Paraša a kam on? Byl zásobovač, je zásobovač a také jím zůstane. Je sice důležitý, proto víceméně vážený, ale v táborové hierarchii neporoste. Když ho Kiša pozoruje, vidí zřetelně, jak se mu do ničeho nechce. Ve vesnici kdysi koupil dřevěný domek a žijou si velmi slušně, místnost je prostorná, vejdou se do ní i s Ninočkou, a kdyby se dcera vdala, tak přijmou i zetě. Akorát že Vasil se politicky nevzdělává, tedy neroste. Výmluvu má vždycky po ruce, prý z Astrachaně utekl před politickým vzděláváním, proto mu to vůbec nechybí. No co, mávla nad ním rukou, dělej co chceš, ale potom neplač. Po skutečných důvodech jeho příchodu na Planetu nikdy nepátrala, přece se ví, že každý, kdo sem přišel z Pevniny dobrovolně, utekl buď před narukováním na frontu, anebo před nějakým trestem, který na Pevnině mohl dopadnout mnohem hůř, než zní nabídka zdejších nehostinných končin. Od chvíle, kdy Paraska povýšila z brigadýrky na svobodnou dozorkyni, se všechno zvýšeným tempem kazí. Kiša tomu rozumí: nejhorší lidé jsou ti, co nic dobrého nepoznali, takhle uvažuje o neotesané Parasce. Uznejte, přeskočila všechny zažité postupy, vytlačila z místa Kišinu zástupkyni, klidnou Naďu, a už se sápe i po Kišině místě. Copak je slepá a nevidí? I teď, co chce dokazovat uprostřed noci? Kdo tu kdy kontroloval baráky během sněhové bouře? Ráno i večer počty sedí, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259879
pořádek i disciplína jsou zajištěny, plnění plánu také a BURka i trestné komando jsou připravené. Co nového by přivandrovalkyně chtěla vymyslet? Vasil vytušil ženin neklid, otočil se na posteli a natáhl se pro cigaretu. Namáhavě se posadil a zapálil si. – Co ta všivá Paraska? Nestačí jí buran? Když se jí chce plahočit po zóně, ať si poslouží, ale budit národ by nemusela. – A Ninočka je už čtvrtý den sama doma. To mi také není jedno. Ninočka je Kišin poklesek ještě z Oděsy. Vlastně její a Váňův. Vysněný Váňa Serďuk byl samý špás a smích, hezký člověk, ale s nápadným nedostatkem – míval sice dost peněz, jen je neměl tehdy, když byly zapotřebí. Ale co, byla to taková doba a Kiša mu odpouštěla a odpouštěla. Když vysvitlo, že je těhotná, Váňa konečně zvážněl. Nejdříve zmizel jeho smích, potom zábavičky i výstřelky, a nakonec se ztratil i on sám. Neunavoval se ani loučením, zkrátka, vydal se rozdávat smích a dobrou náladu dál. Po letech se docela náhodou v Magadanu dozvěděla, že padl někde na Krymu. Už je jedno, jak skončil, když se takhle rozhodl. Našel si ji Vasil a přinesl jí jistotu a jakousi kostrbatou spokojenost. Z Niny mezitím vyrostla krasavice, kdekdo na ní může oči nechat. Ninočka musí poslouchat, nemůže se příliš rozptylovat ani zbytečně špacírovat po vesnici, nesmí dopadnout jako matka. Vasil uvažuje podobně jako Kiša, také mu není všechno jedno. Když Kiša zmínila Ninočku, hned mu zaskočilo a rozkašlal se. – Říkám, nekuř tolik. Udusíš se a já s tebou! Natáhl ruku a Kiša mu do ní strčila sklenici s vodou. Vasil odmítavě mávl rukou a Kiša nalila do druhé sklenice vodku. To je lepší! Potom nahmatal knoflík na rádiu a zapnul ho. Přijímač byl jeho pýchou, prý je to jeho válečná kořist. Ve skutečnosti ho vyhandloval v Magadanu s armádním podplukovníkem, který si ho přivezl z osvobozování Evropy, Vasil obětoval několik zlatinek a oba byli spokojeni. Rádio přes den skřípalo, praskalo, ale v noci, když je čistější vzduch, hrálo pěkně. Také nyní ze šumu a kosmického pískotu vylovil jasný mužský hlas. Hovoří Moskva! Hlasatel dramatickým hlasem přednášel 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259879
zprávy, dlouho mluvil o vítězstvích a plánech do budoucna, a potom přišlo to hlavní. Soudruh Josif Vissarionovič Stalin onemocněl. Otec národa a vítěz Velké vlastenecké války trpí srdeční slabostí a je v bedlivých rukou lékařů. Vasil a Kiša se na sebe krátce podívali. – Kéž by se uzdravil, soudruh Stalin, náš milovaný otec, – špitla s úšklebkem Kiša. – Když už nám tak vážně ochuravěl… – Kéž by stejně tak i dochuravěl, – zamumlal Vasil. – Zavři pusu, netvore! Nemáš dost? – Dodnes jsem mohl obchodovat u Žida a vesele si žít v Astrachani. Špacírovat, zpívat si, bavit se, žít. Nebýt otce národů. – Tak a dost! – zavelela velitelka, vypnula rádio a postrčila muže do postele. – Ještě i ty, huba nevymáchaná, mi tady mel pořád svou! Přinesla knihu kontrol a udělala záznam z noční kontroly. Jen do rubriky „čas“ zatím nic nenapsala. Knihu vrátila do služební místnosti a ráno se uvidí. Zamnula si ruce – já ti ukážu!
8 Vítr ve tmě skučel, kvílel, snažil se dostat pod dřevěnou střechu, pískal tam do nějakých dírek, až nakonec našel drobnou škvírečku a zalomcoval uvolněným prknem. Když už bylo načaté, bouchalo v nepředvídatelných intervalech o dřevěný trám a znepříjemňovalo usínání. Neodbytný vichr objevil mezírku také ve stěně, opřel se do ní celou silou a mrazivý dech foukal dovnitř. Takové škvírky pouhým okem nikdy nenajdeš, pokaždé je nutné natáhnout holou dlaň proti studenému vzduchu a nahmatat správné místo. Když je mezírka vedle pryčny, musí se okamžitě opravit, jinak člověk do rána ztuhne. Ucpat neviditelnou mezírku je složité, co do ní strčíš? Po ruce nic není, ani nůž, ani sekyrka, naštěstí lze takovouhle nepříjemnost účinně vyřešit kůrkou chleba rozžvýkanou na blátivou hmotu. Nic ale není zadarmo, i tento úkon je zapotřebí si dobře promyslet, protože chleba má cenu zlata, žaludek na něj čeká naléhavěji než škvíra ve stěně. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259879