Weaver8-zlom.qxd17.4.201919:43Stránka98
Nad krbem, o nějž se tak nepřesvědčivě opírali, viselo obrovské zrcadlo v pozlaceném rámu. Ve skle se odrážel zbytek místnosti a já viděl davy lidí bloumajících za fotografovými zády – drahé obleky, barevné šaty, sklenky se šampusem. Zaměřil jsem se na obdélník zrcadla a zvětšil snímek tak, že jsem prakticky viděl jen sklo a na okrajích Howsonův světle hnědý oblek a modř Naominých šatů. V zrcadle se odrážela skupinka čtyř lidí, povídajících si mimo záběr, a pak tam byla ještě žena, kousek stranou, která se se sklopenou hlavou dívala na mobil. A já ji okamžitě poznal. Byla to ta žena z lavičky v Regent’s Parku.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259865
Weaver8-zlom.qxd17.4.201919:43Stránka99
17
Čím déle jsem si ženu v zrcadle prohlížel, tím víc sílilo moje přesvědčení, že patří k Jacobu Howsonovi a Naomi Russumové. Nemohlo jít o náhodu, určitě se jen tak neocitla na stejném večírku, ve stejné části Londýna, ve stejnou dobu. O spojitosti mezi touto ženou a Russumovou vypovídala už skutečnost, že Russumová Richardovi ukazovala její fotografii, ale tohle potvrzovalo, že se znaly i osobně a že mezi nimi byl určitý vztah. Možná stála mimo záběr a nebyla oficiální součástí snímku pro britský bulvár, ale podle všeho na ty dva čekala. Prozrazoval to její postoj – vypadala uvolněně, přirozeně, jako by se cítila součástí skupiny, přestože stála o něco dál a dívala se na mobil, zatímco se ostatní fotili. Věděli, co je zač, a ona znala je. O několik minut později se v obýváku objevil Richard. Tvář měl bledou a ztrhanou. Rozhodl jsem se dát si pauzu a připravil nám k obědu těstoviny s mořskými plody, které jsme následně snědli u jídelního pultu v kuchyni. „Občas,“ promluvil s hlavou skloněnou k misce s jídlem, z něhož stoupaly proužky páry, „něco ochutnám a připadá mi to povědomé.“ Zvedl jsem k němu pohled. „Vzpomenete si, že jste to už jedl?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259865
Weaver8-zlom.qxd17.4.201919:43Stránka100
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, tak to není. Nevybaví se mi vzpomínka, spíš jakýsi pocit, že to jídlo mám odjakživa rád.“ „Jako ozvěna?“ „Ano.“ Přikývl, a když se nad tím na chvilku zamyslel, zakýval hlavou ještě přesvědčeněji. „Ano, ozvěna. Jídlo, chuť – říkám tomu ‚spojovače‘. Občas takhle jím a najednou si uvědomím: ‚Tohle chutná fakt dobře, protože mám mořský plody rád,‘ ale nevybaví se mi nic konkrétního, prostě jen vím, že mi chutnají.“ Na okamžik se zadumal, až mu mezi obočím naskočila vráska, a pak napíchl na vidličku krevetu. „Tohle je spojovač. Spojuje mě s tím, kým jsem byl, protože vím, že mám rád krevety.“ „Podobně jako víte, že umíte plavat?“ „Přesně.“ „A stává se vám to jen u jídla?“ „Nejčastěji ano,“ přiznal a chvíli žvýkal. „Mám rád steak. Zbožňuju banány – je to moje nejoblíbenější ovoce, mohl bych je do sebe cpát v jednom kuse – a uvědomil jsem si to ještě dřív, než jsem je ochutnal. Nesnáším květák. Od chvíle, co mě našli, jsem ho nejedl, ale zkrátka vím, že mi nechutná. Vadí mi, jak při vaření smrdí.“ Zamával si rukou před obličejem. „Obrací se mi žaludek, kdykoli to ucítím. Další spojovač – ačkoli trochu negativní.“ „Takže jde o jakýsi instinkt?“ Přikývl. „Jo.“ „A míváte ho i u jiných věcí?“ Zarazil se s vidličkou nad těstovinami. „Ani nevím,“ zamumlal. „Nic vás nenapadá?“ Pokrčil rameny. „Hmm… mám rád knihy.“ „Jaký žánr?“ „Science fiction. Zrovna čtu Ten báječný den od Iry Levina. Znáte ho?“ „Znám. Vynikající autor.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259865