sama. Bejval bych rád vodešel, ale nevodvážil sem se jí postavit a zůstal tam se Sulem a vostatníma koníkama. Skoro sem se vod tetičky vodstěhoval eště jednou, ale ani tehdá to nakonec nedopadlo. To šlo vo ženskou. Potkal sem takovou rozvedenou mámu vod tří dětí, vo ňákejch dvacet let starší než já, pěknou babu z vesnice za lesem. Menovala se Ritva. Dyž se vo tom doslechla tetička, tak tři měsíce nepromluvila a zhubla vo šestnáct kilo. Bylo mně jí tak líto, že sem Ritvě řek, že z toho nic nebude, seš pro mě moc stará a nevydržim poslouchat povykování fakanů, dyž sem si jako starej mládenec zvyk na klid. Ritva to pochopila a vodprejskla. Tetička umřela předminulou zimu na prasečí chřipku. Myslel sem, že žalem určitě umřu taky, ale vyvinulo se to jinak. Koně sem vodvez do koňskýho domova důchodců v Luusuanniemi, protože mě hrozně vomezovali v pohybu. Sám sem se vodstěhoval sem do vesnice. Teď si díky důchodu užívám svobody a dělám všecko, co si zamanu. A že je toho spousta: sem ve vyřezávacím kroužku, ve sboru, ve spolku na podporu padlejch válečnejch hrdinů, v taneční komisi, v lyžařskym svazu, ve spolku pro tradiční jídlo, vedu si blog, sem aktivní na netu, učim se esperanto a tkám rohože ve škole v Kantomaa, s Kallem z Kuusijärvi buduju dehtový jámy, pomáhám Aatě organizovat básnickej festival, po indicku masíruju hlavy lidem s chřipkou, jednou za měsíc vostříhám Arviho z Ratas vuomy, topim nadbytečný kočky, sobě i vostatním pro radost fotim na mobil podivuhodný přírodní jevy, maluju vobrazy, píšu knihy, hraju na mandolínu a skládám nový lidový písně. A k tomu všemu sem začal dělat ženský práce, ale žádnou ráznou koňařku sem zatim nenašel, i dyž sem si podal inzerát na vobou stranách řeky – v Haaparantě i v Torniu. XXVI
Loni v lednu to nebylo zas tak špatný, i dyž sem nejdřív myslela, že na mě de hrozná rýma. Nacpala sem se česnekem a hnedka mi bylo líp. / 97 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259805
Druhýho února mi spadla kočka pod sněžnej pluh, strašně trpěla a já jí musela vlastníma rukama dorazit. Vo pár tejdnů pozdějc sem se vydala na sněhoběžce na poštu. Dojela sem na mýtinu u Huuskovuomy, dyž se mi zadrhla lyže vo písek a já přelítla přes řídítka rovnou na cestu. Myslela sem, že mam zlomenou pánevní kost, ale za ňákou dobu bylo jasný, že to tak bolelo kvůli křečím v noze. Válela sem se na cestě a asi taky bolestí řvala jak pominutá. Zastavil tam Kotasuovic Jaska ve svym starym traktoru Dexta, chvilku mě vod volantu pozoroval a pak jel dál. Dostala sem se na nohy jen taktak, než by mě přejel náklaďák se dřevem, a nakonec sem na poštu dorazila. Na dveřích byl lístek, že pošťačku bolej žebra a zdravá bude až po přestupnym dni. V březnu bylo nejdřív všecko v cajku, ale pak přišla bouře Meiju a shodila borovici, co zasadili, dyž se narodil můj nebožtík táta, na studnu. Poklop se při tom virválu rozpad na kousky. Než sem stihla zavolat Kallemu z Naaska, aby byl tak hodnej a přišel mi udělat novej poklop, tak tam zahučel Rekku Oskariho Suomaay. Celý se to vyjasnilo, až dyž Kalle přišel, aby ten poklop vopravil, a uviděl na dně studny tlapky ňákýho zvířete. No zatraceně, a já už tejden vodu z tý studny pila a divila se, proč je v ní tolik chlupů. V dubnu mě začlo pálit v žaludku, jak dybych sežrala hřebíky. Zavolala sem si u Jurtakka taxíka a jela do vesnice. Sestřička se na mě podivala s hlavou na stranu a povidá: Vy máte břišní tyfus. Myslela si, že dyž sem tak stará, tak už se neuzdravim, a šoupla mě rovnou na voddělení pro nevyléčitelný případy. Řikala sem si, že tam zůstanu navždycky. V klídku sem ležela v lazaretu a za chvíli už byl květen. Prvního máje sem se v jídelně začla bavit s Kainem z Jerisvaary. Při tom povídání sme zjistili, že nás spojuje spousta věcí: drahá polovička nám voběma umřela asi před třiceti lety a voba máme rádi prejt a polívku ze sušenýho sobího masa. V červnu se ke mně Kaino přestěhoval. V červenci umřel. Měl ňákou skrytou srdeční vadu. Uspořádala sem mu pohřeb a za vlastní peníze koupila malou pamětní desku. Vod srpna do října sem mudrovala, proč mě ten Bůh tak zkouší. / 98 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259805
V listopadu sem mudrovat přestala a vzala si vod Jasky z Kotasala novou kočku. Dyť von jich má asi šedesát. Celej prosinec sem seděla s kočkou ve světnici a vod rána do večera sme na sebe čučely, jak to dělávaj čerstvě zamilovaný. XXXI
Kácel sem v lese Aima z Hillavaary ňáký borovice, motorovou pilou jak za starejch časů, dyž se tam s velkou mašinou zajet nedá. Porazil sem tři pořádný sosny a rozhod se udělat si pauzu na kafe. Vypnul sem pilu, položil jí na čerstvej pařez a sám si šel sednout na starej, větrem vyvrácenej strom, trochu dál vod pily, dyž vona tak hrozně smrdí. Kafe mi fakt šmakovalo. Nalil sem si z termosky asi sedum hrnků, blaženě je vypil a zase zpátky do práce. Vrátil sem se tam, kde sem nechal pilu, ale nic tam nebylo. No prokrindapána, kdo jí moh vodnýst? To už se ty žebráci rumunský rozlezli až sem? Naštvaně sem vodešel k cestě, na který sem nechal motorku značky Tunturi. Bál sem se, že mi čmajzli i tu. Došel sem k potoku Tikkulampi, dyž sem za šutrama na břehu zmerčil něco lesklýho. Běžel sem tam a nechápal, co to sakra je. Byla to moje pila, uplně netknutá, a na první dobrou i fungovala. Sed sem si na pařez s pilou v náručí a dumal, co to jako má bejt. Asi ňáká čertovina, nebo si ze mě střílej ufoni. V celý vesnici neznám nikoho, kdo by na mě byl naštvanej nebo ke mně choval zášť. Šel sem víc prozkoumat vokolí toho kamene a všim sem si, že tam v mechu byly vobtisknutý pěkně velký medvědí stopy. Tak sem to uzavřel s tim, že zloděj byl zvědavej medvěd, co se chtěl stát dřevorubcem. Chudinka, s motorovou pilou to neumí, s medvědíma tlapama takovej vercajk nejde vovládat. Pro huňáče by ta pila musela bejt aspoň třináctkrát větší, pak by se mu to mohlo při troše štěstí povíst. Zasmál sem se a vrátil se do práce. Porazil sem eště deset dvacet kmenů, a pokaždý dyž sem si představil, jak si medvěd v náručí vodnáší ten vercajk, tak sem se začal tlemit. / 99 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259805