JESSICA BARRY
se mile a starat se, aby šampaňské teklo proudem a hosté byli spokojeni. Jak jim tuto spokojenost zajistíte, bylo nám řečeno, záleží jen na vás. Hosté dorazili přesně v osm. Muži různého věku od čerstvých třicátníků po bezmála osmdesátileté, ale všichni bez rozdílu očividně zazobaní. Dee a já jsme byly přiděleny k VIP stolu pro šest osob v přední části místnosti. Mně bylo určeno místo mezi prošedivělým ředitelem banky a břichatým viceprezidentem letecké společnosti. S úsměvem jsem nalila do jejich nastavených sklenek šampaňské a pak z poloviny naplnila svou. Při takových akcích se očekávalo, že budeme pít, ale zřídit se, to se nevyplácelo. Začalo to téměř okamžitě. Bankovní ředitel mě vzal za ruku, zatímco viceprezident letecké společnosti mi nenápadně přejel dlaní po holé noze. Vrhla jsem pohled přes stůl a uviděla muže dost starého na to, aby mohl být Deeiným dědečkem, jak jí drze zírá do výstřihu. Viceprezidentova ruka dospěla k okraji mých šatů. Bankovní ředitel mě požádal, abych zašla pro další láhev šampaňského, a když jsem vstala, cítila jsem, jak se dlaní lehce dotkl mého zadku. Začala mě zaplavovat panika. Kývla jsem na Dee, ať jde za mnou k pultu. „Co se to tady kurva děje?“ zasyčela jsem a podala jí z lednice láhev šampaňského. Stačil jí jediný pohled do mého obličeje a okamžitě se rozhodla. Vtáhla mě do skladu. Sledovala jsem, jak si odklepává na hřbet ruky lajnu. „Potřebuješ se jen uvolnit. Tu máš,“ řekla a nastavila hřbet ruky. Prudce jsem prášek vdechla. Dee čekala, až droga zapůsobí. „Poslyš, chceš si vydělat nějaký peníze?“ Otupěle jsem přikývla. „Ti chlápkové v lokálu jsou neškodní – chtějí se jen trochu pobavit. Když k nim budeš milá, slibuju ti, že v tom Motelu č. 6 dlouho bydlet nebudeš.“ Zrudla jsem studem. „Jak ses to dozvěděla?“ Pokrčila rameny. „Zahlídla jsem ve tvojí kabelce klíč.“ Zvedla ruku k mému obličeji a já si na okamžik připomněla, jak mě 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259798
volný pád máma hladila po tváři, když jsem byla nemocná. „Všechny jsme si to odbyly, zlato. Budeš v pořádku,“ ujistila mě. „Zkrátka dělej, co ti říkám.“ Kývla jsem a šla za ní zpátky ke stolu. Pod mojí sklenkou byla zasunutá hladká čistá nepomačkaná stodolarovka. Jakmile bankovní ředitel uviděl, že jsem ji zaznamenala, mrkl na mě. „Doufám, že se dnes večer staneme dobrými přáteli,“ prohodil. Nuceně jsem se usmála a svezla se na židli. „Určitě.“ Vzala jsem sklenku a kopla do sebe zbytek šampaňského, načež jsem přeložila bankovku a zasunula si ji za podprsenku. Tou dobou už se mi proháněl v žilách kokain a připadala jsem si nepřemožitelná. „Budeme skvělí přátelé!“ Pár minut ležím a poslouchám, jak mi dech chrčí v hrudi a sýkorky se navzájem zdraví zpěvem. Tak jo, pomyslím si, to souhlasí. Jsem v háji. Vytáhnu ruce zpod deky a zírám na špičky prstů (gelová manikúra stále drží, je vážně odolná). Zbarvily se domodra a znecitlivěly. To není dobré znamení. V noci bylo chladno. Na takovou zimu jsem nebyla připravená, dokonce i teď mi jdou od pusy obláčky páry. Musím se dát do pohybu. Dnes musím najít cestu nebo vodu. Vlastně cokoli jiného kromě tady toho podělanýho stromu. Posadím se příliš rychle a stromy kolem mě omdlí. Znovu si lehnu, tentokrát opatrně, a čekám, až se svět přestane houpat. Dýchej!
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259798
Maggie
Zběžně jsem prošla haldu dopisů navršených na lince. Většina obálek byla adresována Charlesovi. Byl členem všemožných zásilkových klubů, které svým členům zasílají jednou za měsíc vybrané množství výrobků, a zatím jsem si nedala práci, abych členství zrušila. Outdoor Monthly, Amateur Geo logy Society, Cairn Boxes, Angler's Association, Astronomy Club. Každý měsíc přicházely krabice, a já je každý měsíc odnášela dolů do suterénu, kde zůstanou, dokud – totiž, to jsem netušila. Nedokázala jsem si představit, že bych se jich zbavila, třebaže jsem věděla, že je to zbytečné vyhazování peněz. Každý měsíc jsem si říkala, že už bych opravdu měla vypátrat, odkud ty věci přicházejí, a zasáhnout. Přicházely i další zásilky, a to od vzdálenějších sběratelů, s nimiž se přátelil a kteří mu stále posílali exempláře, o nichž si mysleli, že by ho mohly zajímat. Neměla jsem to srdce říct jim, ať přestanou. A tak jsem téměř každý den rozsvítila v suterénu, sešla po rozvrzaných schodech, šoupla nové krabice na ty staré a zavřela za sebou dveře. Bože, jak já si tehdy přála, aby byl se mnou. On by si věděl rady. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259798