19
Na třetí pokus to už musí určitě vyjít, říkala jsem si, když jsem proklouzla do našeho domu na Vinohradech. Zase jsem se neubránila a musela počítat schody, dlaní jsem hladila zábradlí a prsty objížděla mosazné hroty. Konečně jsem vyšplhala do čtvrtého patra, posledního pod půdou. Doprava jsem se nepodívala a rovnou přistoupila ke dveřím s oválnou cedulkou Boháčová. Teprve na třetí zazvonění, když už jsem to pomalu chtěla vzdát, se ozvaly šouravé kroky. Slyšela jsem, jak někdo zevnitř odklápí kryt kukátka a pak dlouho chrastí klíči. Překvapilo mě, jak moc jsem se na Boháčovou těšila. Chtěla jsem znovu po letech pohlédnout do jejích zkoumavých očí. Vyslechnout si, co mi její našpulené tenké rty navykládají o nepravostech v domě. Hodně sousedů ji nesnášelo. Boháčová měla přehled o všem, co se kde šustlo. Věděla, kdy se kdo vrací domů, kdo se s kým pohádal a čí auto parkuje špatně na dvoře. Kladla nepříjemné, všetečné otázky, ze kterých se nedalo jen tak vykroutit. Na druhou stranu to ale byla osoba, která měla v domě nezastupitelné místo. Ochotně sousedům zalívala kytky, přebírala balíky a dohlížela na řemeslníky. Když jsem jednou na schodech zakopla a rozbila si koleno, vzala mě k sobě domů, ránu mi vymyla a přišila mi na roztržené kalhoty záplatu. Dveře se konečně otevřely.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259720
„Co si přejete, mladá paní?“ Přede mnou nestála agilní domovní drbna, ale nahrbená stařena s vyhaslýma očima. Zapírala se jednou rukou o dveře, jako by se nedokázala udržet rovně na nohou. Měla na sobě šatovky s fialovými květy, na nohou tlusté srolované ponožky a rozšmajdané pantofle. „To jsem přece já, Eliška, paní Boháčová.“ Nakrčila tázavě čelo. „Eliška?! Jaká Eliška? Snad ne Součková? Ale vždyť ty přece…“ Promnula si zmateně bradu. „Ale tak tady tak nestůj, holčičko, a pojď dál,“ vyzvala mě skoro vyčítavě. Následovala jsem ji do jídelny. Šla pomalými, krátkými roztřesenými krůčky a při tom se přidržovala stěny. Cítila jsem, jak se mi ponožky zachytávají na lepkavé skvrny na parketách. Pokynula rukou ke stolku s ubrusem s vyšívanými kytičkami. Byl flekatý a plný drobků. „Tak se přece posaď.“ V místnosti to zatuchle páchlo. Rohy bíle natřené místnosti zašedly a loupaly se. Parkety na podlaze byly ošoupané. Boháčová si nesedla, ale trochu zmateně se rozhlížela kolem. „Máte tu v domě spoustu nových lidí,“ řekla jsem, abych prolomila mlčení, ale Boháčová pokrčila rameny. „Co já vím.“ Nechala mě sedět u stolu a poodešla do kuchyně. Sledovala jsem ji pootevřenými dveřmi. Nahlédla do dvou skříněk, otevřela zásuvku, pak se poškrábala ve vlasech. Zavrtěla hlavou, znovu otevřela stejnou zásuvku a nakonec se vrátila do jídelny a posadila se ke stolu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259720
Krátké vlasy měla nenatočené a mastné. Byla trochu cítit potem. „Jsem tady kvůli mámě, víte?“ „Mámě?“ „Jo, zkouším zjistit, co se tenkrát vlastně stalo. Ptám se lidí, kteří ji znali, jestli si něco nepamatují, co by mi mohlo objasnit, proč to tenkrát udělala. Vy jste znala každého v domě, třeba vás něco napadne.“ „Znala, jo, to jo. Tvoji mámu jsem znala dobře.“ „A vzpomínáte si tedy na něco?“ „Na co?“ „Na ten den. Kdy moje máma… kdy se stala ta tragédie. Vždyť víte.“ „Tragédie? S tvojí mámou?“ „Bylo to v říjnu v roce 1999. Moje máma…“ „Jo, jó,“ zvedla prst do výšky a nadskočila na židli. Trochu drmolila, musela jsem se soustředit, abych jí rozuměla. „Ty myslíš tohle! Už si vzpomínám. Byla to středa. Přišli tenkrát kvůli rozbitému zámku do sklepa. Musela jsem několikrát nahoru a dolů. Ten zámek pořád zlobil, nešel odemknout ani zamknout, nebo se v něm klíč zasekl tak, že se nedal vytáhnout. Opravář, co přišel, zjistil, že si nechal vercajk doma, byl to takovej neumětel, na ty řemeslníky jsme tady v domě neměli štěstí…“ „A co tedy moje matka? Viděla jste se s ní ten den?“ „Ale jo, to jó. Ráno mě zase vzbudil ten kluk. Řval tak, že to bylo slyšet až ke mně. Však jsem to taky tvojí mámě řekla, že ho musí držet trochu zkrátka, jinak ji zničí. Takový dítě, řeknu ti, takový dítě tě přivede k šílenství. Ten můj synáček nebyl jinej.“ „A jak to tedy v ten den probíhalo? Všimla jste si něčeho divnýho?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259720