Základním předpokladem zjevení je pokora. Bez ní bude mít váš sen krátké trvání a bude sebestředný. Zadruhé reagujete. Pouhá slova nestačí, musíte jednat. Skutečná odpověď na volání vyžaduje úsilí, musíte něco udělat. V Samuelově případě opakovaně vstával, aby zjistil, co jeho učitel chce, navzdory námitkám kněze, že to nebyl on, kdo ho volal. Samuelovi sice chyběla prozíravost, ale vynahradil to svou vytrvalostí. Víc nejspíš není potřeba. S trochou houževnatosti se svého poslání doberete. Zatřetí musíte věřit. To je paradox povolání. Myslíme si, že první je zanícení, že naše touha je na prvním místě. Ale pokud jsme skutečně k něčemu povoláni, pak okamžiku, kdy jsme připraveni, předchází samotná práce. Musíme jednat navzdory pocitu, že nejsme připraveni. „Dary nepředcházejí volání,“ řekl mi jednou někdo. A když se pustíme do svého životního poslání, zjistíme, že jsme se na něj připravovali celý svůj život, i když si v tom daném okamžiku připadáme neschopní. Tak své poslání rozpoznáte v první řadě – zkušenost vás pohání k rozvoji, ke změně. Volání, jakkoli je někdy záhadné, vyžaduje praktickou odpověď. To, jak svůj sen proměňujeme v realitu, probíhá v drobných cílených krocích. S rozhodnutími přicházejí příležitosti. Samuel byl připravenější, než si uvědomoval. Už se posunul a žil se svatým mužem, připraven vyslyšet volání a najít mentora. Nebyla to samozřejmě jeho volba – rozhodli to za něj jeho rodiče –, ale svým způsobem o to jde. Zdědíte příležitosti, o které jste se nezasloužili jen sami, a pokud jste pozorní, rozpoznáte je v jejich podstatě jako příležitosti uslyšet volání. Tím, že se Carlsonovi přestěhovali do jižní Afriky, připravili se na povolání do Burundi. Nevěděli to předem, ale to je na tom to krásné. Volání vyjde z toho, co jste do určitého okamžiku udělali, a promění se v připravenost. Ben a Kristy byli otevření, takže když přišla příležitost, chopili se jí. Ginny
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259688
Phangová měla neodbytný niterný pocit, že nemá jít na potrat. To byla její výchozí situace. Nevěděla, odkud to přichází nebo proč to tak cítí, jenom věděla, že tomuto pocitu musí důvěřovat. „I když jsem rozumově netušila, jak to provést, v srdci jsem to cítila jako správné,“ řekla.63 Takový máme někdy pocit, když odpovídáme na volání. Nedává to smysl a můžete díky tomu dokonce sklidit kritiku či odmítnutí, ale ve svém srdci víte, že je to správné. Jak? Dostane se vám potvrzení. Uděláte jeden krok a začnou se dít věci. Objeví se příležitosti. Slova ostatních i ten niterný pocit vám řeknou, že to je cesta, po níž máte jít – ne proto, že je to snadné či bezpečné, ale protože je to správné. To neznamená, že by volání byla jen nějaká emoce, i když pocity hrají v tomto procesu svou úlohu a přijde chvíle, kdy jim můžete důvěřovat. Jak to poznáte? Připravíte se na to. Dostanete se na místo, kde můžete toto volání uslyšet, máte někoho, kdo vám pomůže pochopit sdělení a pak se odhodláte jednat. Samotné pocity nejsou zcela spolehlivé, ale můžeme je prověřit s využitím moudrosti druhých. Můžeme si najít mentora, jako to udělal Samuel. Můžeme se na to patřičně připravit, jako to udělali Carlsonovi. Úspěch neměli nijak zaručený, ale žádný krok nebyl konečný, jakkoli ho tak prožívali. S každým rozhodnutím se objevila nová příležitost. Teď si možná říkáte, že se váš život začíná odvíjet určitým směrem. Možná se budují základy pro váš sen, a dokonce se představa poslání začíná vyjasňovat. Nebo si připadáte naprosto ztracení. Ať tak či onak, pamatujte, že je to stále jen začátek. Každý krok odhalí nová rozhodnutí, která je třeba udělat. Dopřejte si čas, abyste se ohlédli za vším, co jste prožili, a naslouchejte tomu, co vám váš život říká. Pozvěte do svého života mentory, aby vám pomohli tomuto volání porozumět. To je skvělá příležitost jak identifikovat leitmotiv, nějaké
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259688
jednotné téma, které všechno spojuje. Jakmile začnete vnímat vzorec, nepostupujte příliš rychle. Kráčejte pomalu krok za krokem a věřte, že příležitosti se objeví v pravý okamžik.
Nejhorší chyba, kterou můžete udělat V prvním ročníku vysoké školy jsem se zamiloval do dívky jménem Lane. Měla kudrnaté vlasy a milý úsměv, zkrátka byla hezká. Taky byla o dva roky starší než já. Protože jsem se právě rozešel se svou přítelkyní, nedočkavě jsem hledal příležitost s někým chodit a Lane vypadala jako ta pravá. Když jsem řekl svým kamarádům, že ji pozvu na rande, ptali se, jak to chci udělat. „Myslel jsem, že jí prostě zavolám,“ řekl jsem. „Cože?!“ vyhrkl můj kamarád Doug. Byl vždycky romantik. „Děláš si legraci, Jeffe? Musíš ji úplně ohromit. Jdi na to ve velkém, nebo to zabal, kámo.“ Tak jsem udělal to, co by udělal kterýkoli jiný vysokoškolák s kytarou v rohu svého pokoje na koleji: napsal jsem pro Lane píseň. Devadesát vteřin čisté lyriky byly esencí romantické lásky a mně trvalo jen pár dní tu píseň napsat. Jednoho sobotního odpoledne jsem zvedl telefon a vytočil číslo Lane. Tři zazvonění a pak cvaknutí. „Haló?“ ozval se hlas. Byla to ona. Švihem jsem zavěsil, popadl kytaru a s bouchnutím dveří vyběhl ven. Věděl jsem, že je Lane u sebe. Běžel jsem přes dvůr kolejí s kytarou přes rameno a doběhl k její budově. V hale jsem sotva popadal dech, počkal, až mě pustí dovnitř, a šel rovnou ke dveřím jejího pokoje, na které jsem zaklepal. Dveře se otevřely. A já vešel do místnosti plné lidí. V Lanině pokoji sedělo asi šest lidí a povídali si, jak to studenti na kolejích v sobotu odpoledne dělávají. Jakmile jsem
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259688