4
Ošetřovatelství I Druhým extrémem je obětování se pro pacienta. Profesionál se sice pro pacienta obětuje rád, ale je to pro něj něco, co mu život ztrpčuje a činí těžkým. Pacienta nadměrná péče oslabuje, může ho udržovat pod jeho úrovní samostatnosti až invalidizovat. Pomáhající může nasazovat své síly i za spolupracovníky. Úkolem angažovaného pracovníka je podle Kopřivy (1997) každého pacienta pochopit, zajímat se o něj, vcítit se do něj, přijímat ho, jaký je, držet mu palce – prostě mít ho rád, vidět v něm i ty dobré stránky, které ostatním mohou unikat (partnerský přístup).
4.8.1 Kladné přijetí člověka Ve zdravotnictví je možné si povšimnout situace, kdy jsou personálem v péči upřednostňováni pacienti, kteří pomoc tolik nevyžadují, jsou úspěšní v osobním životě, jsou inteligentní, mladí, atraktivní apod. před pacienty starými, nehezkými, špatně se vyjadřujícími či méně inteligentními (Kopřiva, 1997). Důležité je uvědomění si vedlejšího motivu, protože nevědomý motiv vyvolává napětí, jemuž pomáhající nerozumí a může u něj vyvolat zmatek s následkem chyb při výkonu povolání. Obtížné je smíření sester s péčí o jedince nemorální (arogantní, agresivní, bezdůvodně nadávající, šikanující ostatní apod.). Není však úkolem sestry vynášet mravní soudy. Dalším faktorem ovlivňujícím přijmutí pacienta zdravotníkem je jeho individuální životní historie, která v nás zanechává nesmazatelné stopy. Přístup k pacientům může rovněž ovlivnit potřeba úspěchu. Pracovník má potřebu, aby ho pacienti oceňovali buď přímo projevenou chválou a vděčností, nebo nepřímo tím, že se pod jeho vlivem změní zdravotní stav pacienta k lepšímu. Přijetí, úspěch a dobrý vztah potřebuje tedy i zdravotník, a to nejen jako signál, že práce je hotova nebo že se daří, ale jako uspokojení své emoční potřeby dobrého sebehodnocení. Profesionál pracující v pomáhající profesi často cítí potřebu být lidem užitečný, stává se prostředníkem štěstí ostatních, a blokuje tak mnohdy uskutečňování svých důležitých potřeb. Vnitřní svět druhého člověka lze poznat hlavně tak, že nám ho on sám popíše svými slovy. Dodržení následujících zásad je základním předpokladem vedoucím k optimálnímu navození kvalitního vztahu mezi zdravotníkem a nemocným (Kopřiva, 1997). 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259641
Role sestry a pacienta
4
■■ Nic nepředpokládat. Důležité je nepředpokládat, že platí naše vidění pacientovy situace, ale vycházet z jeho vnitřního světa a brát ho vážně. ■■ Porozumění nenahrazovat hodnocením. Zdravotníci se často nezajímají o to, co druhý člověk opravdu vidí, cítí, co si myslí atd. Místo toho hovoří o tom, co by pacient měl prožívat, cítit, myslet si atd. ■■ Neužívat diagnostických nálepek. V současném světě je velice moderní používat vědu k tomu, aby byl pacient ohodnocen a zařazen do určité diagnostické kategorie. Medicínská diagnóza by se měla používat pouze pro lékařské účely. Další „odiagnostikování“ a zařazení do některé kategorie může bránit porozumění vnitřnímu světu pacienta a pacient si může tuto tzv. nálepku nést po celý život (např. je to jedináček, cholerik). ■■ Neradit a neuklidňovat před zjištěním skutečné povahy daného problému. ■■ Naslouchat. Schopnost naslouchat je dovednost, jejíž zvládnutí je spjato s výraznou, i když pouze dílčí změnou osobnosti zdravotníka. Zdravotník, který sám v sobě objevuje schopnost naslouchat věcem v pacientovi, jež jsou téměř nevyslovitelné, protože si je pacient uvědomuje pouze mlhavě, začne postupně naslouchat podobným věcem v sobě samém. V průběhu tohoto procesu brzy přijde na to, že k získání skutečnosti, o kterou jde, není možné použít jednoduché, přímé otázky. Nejde pouze o tradiční získávání anamnézy, ale o dlouhodobý rozhovor. Vyzvání pacienta k dlouhodobému rozhovoru je zcela odlišný přístup. Dlouhodobější rozhovor (několik schůzek) vede k lepšímu a spolehlivějšímu chápání problémů pacientů (Balint, 1999). Naslouchání neznamená pohodlné pasivní mlčení. „Naslouchat znamená pozorně sledovat, co druhá osoba říká, a ne vnášet do toho pokud možno žádné vlastní názory, rady, komentáře nebo třeba povzbuzující poznámky“ (Kopřiva, 1997). Vhodné je dát pacientovi najevo, jestliže něčemu protistrana nerozumí. Naopak se nedoporučuje vnášet témata, která druhý neřekl, ani používat sdělování vlastních myšlenek. Aby komunikující věděl, že jej druhá osoba poslouchá, je vhodné, aby naslouchající po několika větách zopakoval výstižně, co slyšel.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259641
4
Ošetřovatelství I
4.9
Spolupráce s pacientem
Úroveň spolupráce zdravotníka s pacientem určuje několik dominantních prvků. Náleží k nim očekávání pacienta a očekávání zdravotníka. Lékař/sestra počítá s tím, že s ní/m nemocný plně spolupracuje, což je jeden z největších omylů, jichž se dopouští, neboť běžný pacient skutečně spolehlivě spolupracuje tehdy, jestliže se cítí být pacientem. Při subjektivním zlepšení jeho zdravotního stavu je třeba pacienta neustále ke spolupráci motivovat. Jak uvádí Vymětal (2003), 30–50 % pacientů léčených ambulantně doporučení a medikace nedodržuje. Zkušenosti lékařů ukazují na lepší spolupráci žen než mužů a dětí než dospívajících. Navíc lékař a sestry považují za samozřejmost, že nemocný strpí narušování vlastní tělesné integrity, bolestivé i zraňující manipulace, jež „statečně vydrží“, stejně jako že se podrobí úkonům, které jsou nebo mohou být pro něho nebezpečné. Vzájemný vztah mezi pacientem a zdravotníkem je utvářen i jejich případným osobním svérázem. Jak zdravotník, tak pacient může být úzkostný, depresivní, podezíravý, pedantský apod. Lidé obdobných vlastností se zpravidla lépe chápou, rozumějí si, jsou si sympatičtí. Proto zdravotníci mohou v praxi subjektivně upřednostňovat nemocné se shodnými osobnostními charakteristikami nebo naopak pacienty komplementární (např. pedanty můžou přitahovat lidé impulzivní a naopak). Každý jedinec má určitou tendenci v meziosobní sféře navazovat zvláštním způsobem komplementární a těsné vazby, jež se stávají jejich „osudem“. Komplementarita, potřeba určitého typu, je neuvědomovaná a je něčím, co jedince motivuje, vztahově předurčuje a přitahuje. Je to základní „vztahový program“, jehož cílem je udržení duševní rovnováhy. Tato tendence se označuje pojmem koluze (z latinského colludere). Koluze čili neuvědomovaný sklon má pravděpodobně původ v dětství, kdy se vytvářejí naše základní způsoby sociálního reagování a očekávání (Vymětal, 2003). Vztah zdravotníka a nemocného určují další faktory. Významným faktorem je přenos, resp. protipřenos. Přenos je termínem vyjadřujícím vliv dětských vztahů a zkušeností k subjektivně významným osobám (zvláště rodičům a sourozencům) na chování člověka v dospělosti, na které je „přenáší“. Pro přenos ze strany zdravotníka na pacienta se používá název protipřenos. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259641