98
Adrienne Bensonová
ce a vyhlédla ven. V prudkých záblescích světel spatřila řadu mužů vyháněných z nákladního auta. Po šedivém písku je po jednom odváděl svalnatý ozbrojený muž v zrcadlových slunečních brýlích. Nesundal si je, přestože byla tma. Mával těžkou zbraní a křičel na ně, aby si bez řečí klekli na místo, které jim ukázal. Vyšlo slunce a telefon začal zvonit. Paulův šéf ho potřeboval v kanceláři, musely se zajistit a svázat dokumenty a ukrýt na bezpečném místě. Politická situace se změnila, vítězná armáda byla neúprosná. Na ulicích byli vražděni odpůrci režimu. Každou minutu mohla být nařízena evakuace Američanů. „Měly by se spálit,“ slyšela Jane Paula říkat do telefonu. Prosila ho, ať neodchází z domu. Začal pro ni nebezpečný den, příliš dlouhý, aby zůstala sama v zajetí strachu, který cítila. Chaos venku, opilí vojáci a zbraně. Železná zahradní branka a postarší strážce, který před ní celý den seděl, byli jen chabou ochranou. „Zůstaň na chodbě,“ nakazoval jí Paul, než odešel. „Nechoď k oknům kvůli zbloudilým kulkám!“ Nechtěl, aby se dívala ven na pobřeží nebo seděla na balkoně, kde by mohla být snadným terčem. Sklouzla na podlahu a opřela se o zeď, kde nebyla okna. Slyšela z kuchyně rádio. Mohammad zase poslouchal zprávy. Také se bál, a to vzbuzovalo v Jane ještě větší strach. Zhluboka dýchala a přejížděla si rukou po těle v místě, kde si představovala, jak roste její dítě. Dělí a rozmnožují se buňky. Byla šťastná, že to zatím Paulovi neřekla. Nesnášela pomyšlení, že by o dítěti mluvila nahlas v takovém světě. Teď bylo lepší držet jazyk za zuby a uchovat to tajemství v bezpečí své mysli. Seděla na chodbě a čekala, až se Paul vrátí domů. Bylo horko a slabé světlo jí nedovolilo číst. Z nedostatku pohybu ji bolely svaly a kůži měla lepkavou. A také tu byla maska. Někde ve tmě na chodbě. Cítila, jak na ni zírá. Nechtěla mít masku v blízkosti svého dítěte, nechtěla, aby se ty prázdné oči zavrtávaly do jejího břicha. Popadl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259635
POD ROZPÁLENÝM SLUNCEM
99
ji vztek. Vzlínal zdola jako voda z kořenů stromů. Pulzoval jí horce v žilách, srdce jí tlouklo rychleji a tvář se zalila horkem. Po šeru v chodbě ji slunce ostře oslepilo. Zamrkala, přimhouřila oči a plazila se ke dveřím balkonu co nejpomaleji a téměř u podlahy. Nechtěla, aby ji někdo na pobřeží viděl. Vojáci byli všude. Někteří leželi v písku, jiní stáli ve skupinkách a kouřili. Když zavál vítr, Jane cítila štiplavý kouř. Několik vojáků vytahovalo z auta cosi, co vypadalo jako velké větve stromů. Nikdo z vojáků se nezajímal o třináct mužů, kteří stále tiše klečeli v písku. Byli v té samé pozici jako před úsvitem a bílý písek se v horkém slunci leskl jako led. Těch třináct shrbených mužů čekalo v podřepu a smáčel je pot. Jane se po břiše plazila podél dveří balkonu kolem proutěné židle, v níž ráda sedávala a četla si. Nechtěla, aby ji Mohammad viděl. Pak se skrčila pod palmu v květináči, kde šelestily listy, a pozorovala muže na břehu skrze dekorativní výřezy v balkonové zdi. Zatímco tam seděla, ořezali vojáci třináct větví na holé kůly. Vztyčili je v písku a upevnili. Třinácti mužům hlasitě přikázali, aby si svlékli košile. Muže pak zelenými provazy přivázali ke kůlům. Žádný z nich se nesnažil utéct, žádný nevykřikl ani neprosil o milost. Klidně stáli s rukama přivázanýma ke dřevěným kůlům. Vypadali unaveně, dokonce neúčastně. Jane si představila hrůzu, jakou cítí. Ta je nejspíš úplně ochromila. Byla v šoku, když zaslechla třesk třinácti nábojů, jeden po druhém. BUM, BUM, BUM ozvalo se v několika vteřinách. Výstřely zněly jako z dálky, přehlušované příbojem. Brzy bylo po všem. Každý z nábojů zasáhl cíl. Těla se hroutila jedno po druhém, padala přes sebe do kaluží krve, která prýštila kolem a vsakovala se do písku. Jane nemohla dýchat. Nemohla se pohnout. Dřepěla tam na slunci a srdce jí prudce bušilo. Tělo se jí neovladatelně třáslo a lapala po dechu. Sevřela dlaně v místě,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259635
100
Adrienne Bensonová
kde byl zárodek dítěte, a pocítila nový, fyzický nával hrůzy. Prudce jí stoupal krví a cítila, jak se ovíjí kolem jejích orgánů jako kluzký, bezhlavý had. Musela vykřiknout. Byl to Mohammad, kdo ji našel. Vzal ji kolem ramen a pomohl jí na třesoucích nohách dovnitř. Do stinné, nevětrané chodby. Byl to Mohammad, kdo jí přinesl deku a sklenici vody a nechal si její tajemství pro sebe, aby nikdy nespatřilo světlo světa. Když se Paul konečně večer vrátil domů, ležela Jane stočená jako šnek na podlaze a oči měla pevně zavřené. Slyšela, jak se k ní sehnul, a zaslechla ho odcházet po špičkách a tiše dýchat. Přála si, aby se posadil vedle ní, zůstal a shrnul jí zpocené vlasy z obličeje. A řekl jí, že už bude dobře, jenom dobře. Ten večer jedli Paul s Jane studené zbytky u stolu v jídelně. Zhasli světlo a seděli při svíčkách. Během večeře se Jane strachem svíjel žaludek. Nadskočila při každém hlasitějším zvuku a snažila se nedělat žádný hluk. Paula poslouchala jedním uchem a druhým naslouchala tichu za zdmi jejich domu, za zavřenou brankou, zvukům příboje na pobřeží, za kterým zapadalo na obzoru slunce. Světlo pozvolna mizelo a vkrádala se tma. Jane řekla Paulovi o dítěti o několik dní později. Vyhrkla to při snídani, jako by se o nic zvláštního nejednalo. Vypadal zděšeně, nečekal, že by se stal otcem. Přesto s ní večer nezůstával, nedíval se na televizi a nepromluvil s ní. V následujících týdnech se vláda stabilizovala, zákaz vycházení byl odvolán a Charlies se vrátili. Vyšli po schodech a vyčkávali. Mohammad zašeptal: „Pane, jsou tady.“ Ale Jane už nikdy nešla s Paulem na zadní verandu. Seděla v obývacím pokoji a předstírala, že si čte. Zacpávala si uši a snažila se zhluboka dýchat, když se jí zdálo, že slyší od pobřeží svištění nábojů letících vzduchem. Než se v noci uložila ke spánku, na masku už nemyslela. Místo toho mlčky pozorovala skrze zábradlí, jak vojáci střílejí muže ve zplihlých kalhotách, s lesknoucími se obličeji a vystrašenýma očima. Ukázka elektronické knihy