98
Whitney Scharerová
chvilku skloní hlavu, je vidět úhledná pěšinka, která mu rozděluje vlasy. Představuje si ho, jak stojí před zrcadlem v koupelně a provádí rutinní ranní hygienu. Na té bílé pěšince mezi vlasy je něco hluboce soukromého a zranitelného, až Lee zalije teplá vlna emocí a musí sklopit oči. „Mám ještě dva svitky na vyvolání,“ pronese směrem ke koberci. „Dobře. Chcete, abych vám s nimi zase pomohl?“ Mluví úředním tónem, zatřepe zápěstím, na němž má hodinky, a podívá se na ciferník. Lee neví, co si má myslet. Nejdřív byl celý hrr, aby jí pomohl, a teď se zase zdá, že se nemůže dočkat, až se jí zbaví. „Ne, to zvládnu.“ „Dobře. Já teď musím… Budu v kanceláři, kdybyste mě potřebovala.“ Otočí se a odchází pryč. Lee se vrací do temné komory. Jedna její část si přeje, aby požádala Mana o pomoc. Myslí na to, jak stál těsně za ní. Je v něm něco elektrizujícího, nějaká kondenzovaná energie, která ho oživuje a způsobuje, že lidé touží být v jeho blízkosti. Ale on se o ni nezajímá. Pokud je něco, v čem je Lee vážně dobrá, pak je to schopnost poznat, zda se o ni muž zajímá, ale s výjimkou toho, že jí přinesl punč, Man nevysílá žádné obvyklé signály, na něž je zvyklá. Otevře další kazetu s filmem, ponoří film do vývojky a rytmicky jím pohybuje sem a tam. Jakmile zpracovala zbylé svitky, rozsvítí stropní světlo a prohlíží si proti němu vyvolané pásy. Několik snímků na začátku a na konci filmu je špatně vyvolaných, ale napočítala aspoň pět či šest záběrů, které vyšly. Mezi nimi i ten snímek jezírka a detail ženské ruky. Na negativu je všechno obráceně, takže kachna je bílá skvrna na černé vodě a ženiny nehty jsou tmavé kapky na pozadí zářivě bílých vlasů. Lee zatím nepozná, jestli jsou dobré, ale v tuhle chvíli jí záleží jenom na tom, že jsou její.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259631
PRCHAVÝ ČAS SVĚTLA
99
Pověsí film na prádelní šňůru, aby uschl, a je překvapená, když zjistí, že už je pět hodin. Den uběhl jako voda. Když se vrací do ateliéru a do Manovy kanceláře, rozhodne se, že ho pozve na drink, aby oslavili její první malý úspěch, první filmy, které si sama vyvolala. Proč ne? Jenže kancelář je prázdná a salon jakbysmet. Leeina radost vyprchá jako propíchnutý balonek. Hodně stála o to s někým ten pocit sdílet. Třeba si Man jenom zašel ven pro cigarety. Aby zabila čas, probírá se knihami v jeho knihovně. Jsou tam tucty literárních a uměleckých časopisů, jedna police s edicí klasiků, u nichž si je Lee jistá, že je Man určitě nečetl, a pár románů. Lee dokonce objevila italské vydání Milence lady Chatterleyové. Slyšela, že si o té knize lidé významně šeptají, ale je šokovaná, že ji Man vlastní. Je v pokušení si ji prolistovat a najít ty nejžhavější pasáže, ale pak si představí, jak by se cítila, kdyby ji Man přistihl. Místo toho se položí na gauč a zírá do stropu. V Leeině životě už bylo hodně mužů. Víc, než by byla ochotna přiznat ve slušné společnosti, a víc, než kolik jich přiznala i svým důvěrným přítelkyním. Když jí bylo čtrnáct, seznámila se v pekařství v Poughkeepsie s klukem jménem Harry. Kupovala pečivo k nedělní večeři a on stál ve frontě za ní. Měl mírné hnědé oči s černými řasami. Jejich setkání nebylo prvním případem, kdy si uvědomila, že má nad muži určitou moc, ale bylo to poprvé, kdy ji úmyslně využila, a vůbec se nestyděla, když se ho zeptala, jestli se s ní nechce druhý den během přestávky na oběd sejít u školy. S Harrym zjistila, že flirtování, o němž se dočetla v lechtivých románech, funguje i ve skutečnosti, a tak se kousala do rtů a přivírala řasy a pak při chůzi jemně položila svou ruku na jeho předloktí a řekla mu, že je silný. Šli do opuštěného seníku v lesíku za školou a Lee se líbil tlak jeho hubeného těla na jejím. Dotýkala se ho všude možně, zvědavá, ale zároveň trochu odtažitá, jako by se její duch vznášel nad jejich
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259631
100
Whitney Scharerová
těly a pozoroval ji. Takové je na omak klučičí břicho a tak se cítím, když mě jeho ruka hladí na zádech. Nedostali se dál než k hlazení, ale Lee si to pamatuje dodnes. Už na Mana čeká skoro hodinu. Nakonec už je příliš nabuzená na to, aby tu zůstala klidně ležet, a vydá se sama ven. Pár bloků odsud je bar jménem Le Bateau Ivre a budova, v níž se nachází, dělá čest svému jménu: je trochu zchátralá, široká a naklání se k jedné straně jako muž, který přebral. Man se o tom baru Lee zmínil. Je to jedno z jeho oblíbených míst, ale Lee si namlouvá, že vůbec nečeká, že ho tam najde, a že si bar vybrala z pohodlnosti, protože je blízko, a ne snad pro něco jiného. Na zahrádce před podnikem je šest stolků, v lednovém chladu prázdných, a uvnitř s výjimkou hostinského taky nikdo není. Lokál kdosi před několika desítkami let vyzdobil tak, aby vypadal jako vnitřek jachty, a Lee šplhá po poniklovaném točitém schodišti do patra. Barmanka, kostnatá žena v šedých šatech a černé zástěře, sedí u baru, před sebou sklenku vína. Lee se posadí o pár stoliček dál a sundá si klobouk. Položí rolleiflexku před sebe na barový pult a přejíždí po ní prsty, což ji uklidňuje. „Dáte si něco?“ ptá se barmanka. „Pernod.“ Žena vstane ze židličky, přejde za bar, natáhne se do ledničky a naplní malou sklenku až po okraj rozdrcenými kostkami ledu, na něž pak nalije vazkou tekutinu. Led praská, jak začíná tát. Lee si dlouze lokne a ústa jí zaplaví známý a příjemný mix chladné tekutiny a ostré lékořice. Sklenka, kterou jí přinesli, stála v ledničce a Lee si krátí čas tím, že ukazováčkem kreslí vzory do opoceného skla. Povznesená nálada z vlastních fotografií už opadla. Když si kdysi představovala, jak přijde do Paříže a hladce vpluje do bohémských kruhů, její otec ji před tím varoUkázka elektronické knihy