Teo vesloval, nějakou dobu mlčel a já sledovala vlnky a nastavovala tvář sluníčku. Najednou Teo tiše řekl: „Eliška je moje nevlastní máma. Táta si ji vzal před sedmi lety, a já byl hrozně rád. Totiž – moje máma byla hodně nemocná. Když mi bylo šest, zůstali jsme sami. Časem už jsem myslel, že snad napořád zůstaneme jenom já, on a ty jeho stromy.“ Chvíli jsem na něj zaraženě koukala. Tohle jsem nevěděla. Jeho rodiče jsem nikdy neviděla a tohle nikdo ze spolužáků nikdy nezmínil. „Eliška je hodná,“ pokračoval. „Chvíli jsme si na sebe zvykali, protože jsme s tátou… No, moc jsme neuklízeli, jak nám chyběla ženská ruka. Chodila k nám sice babička, ale víš, jak to bejvá. Hned jak odešla, vypuknul chaos. Znáš to, ne? Na zemi ponožky zchumlaný do kouliček, židle u psacího stolu plnila funkci věšáku na šaty a tak,“ usmál se posmutněle. Teď jsem se pro změnu zatvářila sklesle já. „Ne, Teo… Je mi líto, ale neznám.“ Zvedl ke mně tázavě oči. Pokrčila jsem rameny. „My žijeme s mámou samy. Vždycky jsme tak žily. Máma… asi nikoho nechce. Nevím. Nechce o tom mluvit. No a moje teta Celestýna, která bydlí s námi, je už stará, takže… Prostě ne. Ponožky, co leží na zemi zmuchlaný do koule, znám jenom z doslechu.“ Usmál se na mě a dál nevyzvídal. Najednou mi s ním bylo zase o trochu líp. Taky měl svoje tajemství, i když ne tak šílené jako já, zato zřejmě o dost bolavější. Naše lodička se začala stáčet ke straně. „Otočíme to a půjdem se ještě projít do města?“ navrhl. Kývla jsem.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259607
Vrátili jsme lodičku, strejda Kejř na mě zase zapískal a ukázal mi palec nahoru, čemuž se Teo jenom zasmál, a pak jsme přešli po mostě a vzali to horem přes nábřeží. Nechtěla jsem si připouštět, že naše kamarádství možná jednou skončí. Až přijde ta chvíle, kdy mu budu muset odhalit, kdo jsem… Tu myšlenku jsem raději rychle zapudila a rozhodla se, že tohle odpoledne si zkrátka užiju. A co se bude dít potom, to už bude vůle Valpuržina. A tak jsme šli a šli, cestou jsme si koupili zmrzku, já svoji oblíbenou pistáciovou a Teo čokoládovou, a než jsem se nadála, byli jsme najednou v Karlově uličce a už jsme se proplétali mezi davem turistů s průvodci s deštníky nad hlavou a já věděla, že nebudu mít sebemenší problém dodržovat zákaz mluvení s bytostmi a znameními, protože jsem měla plnou hlavu úplně jiných věcí. Jenže když jsme se blížili k číslu popisnému 14, uslyšela jsem: „Čarodějko.“ Ten hlas jsem znala. Byl líbezný jako tichá flétna, jejíž píseň rozfoukal vítr po vodní hladině. Shora z rohu domu na mě promluvila kamenná mořská panna – dvouocasá, což znamená, že její ocas je vidět, ať už přicházíte z té či oné strany. Většina lidí si tohoto půvabného znamení vůbec nevšimne. Trochu jsem zpomalila a začala předstírat, že něco hledám v kabelce. „Jdeš-li k domu U Zlatého prstenu, radím ti: nyní nechoď tím směrem,“ pronesl shora opět ten flétnový hlas. „Mohla bys potkat někoho, koho potkati nechceš.“ Dál neřekla nic. Neopovažovala jsem se hodit po ní ani jedním očkem. Zastavila jsem se. Nevěděla jsem, před čím
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259607
mě varovala, a ona už jen mlčela. Rychle jsem se zamyslela. Vodní panny a meluzíny jsou kupodivu příbuzné. Jejich zpěv je tím, co je spojuje, ačkoli jedny jsou bytostmi vodními a druhé větrnými. Třeba to spolu nějak souvisí? Třeba jí Melu něco řekla, s něčím se jí svěřila, než se to všechno stalo? Bylo mi jasné, že jestli nechci zklamat mámu a sebe a ohrozit někoho dalšího, budu muset zklamat Tea. Budu muset zalhat. Vytáhla jsem z kapsy mobil a podívala se na displej. „Sakra,“ řekla jsem tím nejlítostivějším hlasem, jakého jsem byla schopna, a upřímně řečeno jsem to v té chvíli ani nemusela předstírat. Moje krásné a bezstarostné odpoledne právě skončilo. „Zpráva od mámy.“ Zvedla jsem oči k Teovi. „Prosím tě, nebudeš se zlobit, když teď budu muset domů? Něco se stalo, ale to neznamená –“ „Něco vážnýho?“ nasadil starostlivý výraz. Vypadalo to, že ani on to moc nepředstírá. „Jo, jo,“ kývala jsem horlivě hlavou, „něco vážnýho, ale je to choulostivý. Promiň. Musím teď domů.“ „Mám tě doprovodit? Nebo můžu nějak pomoct?“ Svěsila jsem ramena. Byla bych ráda, kdyby šel se mnou kousek zpátky, jenže jsem se chtěla vyhnout vysvětlování. Na další lhaní jsem už prostě neměla páru. „Jsi strašně hodný, ale… Uvidíme se v pondělí ve škole? Děkuju za hezký odpoledne, bylo to moc fajn.“ „A zítra?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Jo… Možná… Ozvu se ti, jo? Moc ráda tě zase uvidím.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259607