jeden metr. Kněz stále drží dítě za ucho a zároveň tahá ze své sutany klíč a následně otvírá dveře. Potom háže Tettèho dovnitř a zavírá. Nejdříve chlapci polevuje bolest ucha, potom ale přichází přívaly hrozné a pronikavé bolesti. Tettè si ucho pořádně masíruje. Až na ohlušující pískání na něj nic neslyší. Plazí se do kouta, sebere nějaký hadr a dá si ho na hlavu. Cítí na sobě nožičky zvířat, která ale nevidí. Kope okolo sebe, aby je odehnal. Chce plakat a křičet, ale má stažené hrdlo. Před očima vidí svého anděla. Slyší jeho hlas: „Když se ti stane něco ošklivého, mysli na mě, na můj úsměv. Usilovně na mě mysli, Tettè, uvidíš, že vše přejde.“ Tettè usilovně přemýšlí se sevřenýma očima pod špinavým hadrem a křičí uvnitř svého ticha: „Nebyl jsem to já. Nebyl jsem to já. Prosím tě, řekni mi, že mě máš rád. Řekni mi jen jedenkrát, že mě máš rád, můj anděli.“ Hrom otřásá dveřmi komory. Déšť bubnuje na střeše a prší dovnitř. Tettè kope, když cítí, že se ho dotýkají ledové čumáky. Ví, že když usne, čumáky i nožičky se osmělí a Tettè bude probuzen kousanci. Slyší škrábat na dveře. Popoleze a najde jedno prkno malinko uvolněné. Dýchá ve škvíře. Něco tam zahlédne a hned chápe, že je to psí čumák. Povede se mu vystrčit prst a pohladit čumáček. Musí jenom čekat. Amedeo a Saverio si sednou na lehátka a zpod matrace každý vytahuje jablko. Vymění si výmluvné pohledy, zakousují se a smějí se. Cristiano svírá ruce v pěst. Potom si pomyslí: „Starej se o sebe.“
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259604
Kapitola dvacátá první Ricciardi došel k Tettèho slamníku. S rukama v kapsách se upřeně díval na malou prohlubeň, která ukazovala, kde dítě spalo. Tak tady, pomyslel si, tady jsi snil, přemýšlel, jen o malých věcech, žádné velké myšlenky, žádné velké naděje. Možná sis představoval něco k jídlu, nebo třeba tvář tvého otce či pohlazení tvé matky. Nebo pravděpodobně ani ne, když jsi pohlazení nikdy nezažil. Ricciardi se špičkou boty dotkl slamníku, z kterého utekl šváb. Komisař a Cristiano pozorovali, jak běží cikcak podél stěny až zapadl do jedné škvíry. Ricciardi se obrátil na chlapce. „Matteo byl tvůj kamarád?“ Nedostalo se mu odpovědi. Cristiano lhostejně pokrčil rameny a stále se díval před sebe. Ricciardi přišel k jakési skříňce sestavené z bedýnek na ovoce, která stála u postele. Otevřel ji a sklonil se, aby viděl, co je uvnitř. Několik málo věcí. Nějaké oblečky, pečlivě poskládané a lepší kvality než to, co měl na sobě. Možná oblečení na svátek. Námořnický kabátek, klobouček a krátké kalhoty. Opotřebované od nošením, ale krásně čisté. Dokonce tam byl i jeden pár sandálů s lisovanou papírovou podrážkou. Stará kniha s obrázky automobilů svázaná bavlněnou nití. Tisíce otisků prstů. Kdoví kolikrát sis ji prohlížel a přitom snil, pomyslel si Ricciardi. Dřevěný modýlek auta se čtyřmi kovovými kolečky, rozbitý a spravovaný na více místech. Nabarvený pastelkou a na místě řidiče byla namalovaná blonďatá žena. Dámský bílý kapesníček složený do trojúhelníku, jemně vyšívaný s těžko rozluštitelným monogramem, pravděpodobně dvě písmena navzájem propletená.
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259604
Ricciardi si povzdechl, uložil vše na místo a zvedl se. Podíval se dlouze na Cristiana a potom řekl: „Kde jsou ostatní chlapci? Co dělají?“ Cristiano znovu pokrčil rameny a díval se do rohu, kde zmizel šváb. Chvíli tam tak stáli a potom se Ricciardi rozhodl změnit tón. „Poslouchej mě dobře. Jsem komisař od policie. Můžu tě pod jakoukoli záminkou obvinit a nechat tě zavřít do vězení a nevím, jestli se vůbec dostaneš ještě někdy ven. A udělám to, jestli uvidím, že mi něco tajíš. Takže podle mě se ti vyplatí mluvit.“ To byl na tom dost špatně, když musel vyhrožovat chlapci. Ale bohužel tušil, že to je jediná řeč, na kterou Cristiano slyší. A také že po chvíli Cristiano promluvil. „A co chcete vědět?“ „Začni s odpovědí na otázku, kde jsou ostatní chlapci a co dělají?“ „Každý pracuje u někoho jako učedník. Je nás šest... teď pět. Jsou v práci. Já ne, protože mě ten mizera švec vyhodil.“ Mluvil potichu, skoro naštvaně. Palce měl zavěšené v pase kalhot a nohy široce rozkročené. Celkově působil dojmem, že je připravený utéct či zaútočit. „Byl jsi s Matteem kamarád?“ Znovu pokrčil rameny. Potom si to rozmyslel a odpověděl: „Tettè neměl kamarády, ani já ne. Ale bylo mi ho líto, byl malý a koktal. Než řekl jednu věc, uplynula hodina, tak byl radši ticho a nemluvil. Čím míň se tady uvnitř mluví, tím lépe.“ Ricciardi o tom chtěl vědět něco více. „A co děláte, kdy se vidíte?“ „Až večer, když skončí práce, pokud někdo někam nevyrazí. Ale protože večer se jí a venku je zima, vracíme se všichni. Když je teplejší počasí, někdo spí radši na ulici než tady. Tady uvnitř je hrozný vedro.“
- 100 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259604