Šťastný trpaslík „Stačí mnou projít,“ usmál se na ně Trpaslík. Martin naklonil hlavu na stranu; vypadal přitom trochu jako pes. Anička si malými pěstičkami protírala velké modré oči. Posmrkla, dlaní si setřela nudli a otřela ji do květované sukně. Pak znovu zvedla oči k tomu velikému, porcelánovému trpaslíkovi s milou baculatou tváří roztaženou do širokého úsměvu. Bylo na něm něco zvláštního, i když nedokázala říct co. „No tak, neplač,“ řekl jí Trpaslík. Měl melodický, hluboko posazený hlas. Objevil se zničehonic na starém hřišti s rozbitými lavičkami, rozvrzaným kolotočem, polámanými houpačkami, a vytlačil všechny věci na stranu, až země vypadal jako shrnutý koberec. V jeho těle zela velká díra. Tunel. „Stačí mnou projít,“ řekl jim, „a už budete na věky šťastní.“ A oni chtěli být šťastní, Martin, Anička i David. „Já projdu,“ rozhodl se David. „Mě se to nezdá,“ zaváhal Martin. „Ale prosím tě.“ Porcelánový Trpaslík se nemohl pohybovat. Kdyby ale mohl, teď by určitě mávl rukou. „Tak mnou projdeš. Co ti to asi udělá?“ „Když mi to nic neudělá, proč bych tebou procházel?“ opáčil Martin.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259497