Šťastný trpaslík „Stačí mnou projít,“ usmál se na ně Trpaslík. Martin naklonil hlavu na stranu; vypadal přitom trochu jako pes. Anička si malými pěstičkami protírala velké modré oči. Posmrkla, dlaní si setřela nudli a otřela ji do květované sukně. Pak znovu zvedla oči k tomu velikému, porcelánovému trpaslíkovi s milou baculatou tváří roztaženou do širokého úsměvu. Bylo na něm něco zvláštního, i když nedokázala říct co. „No tak, neplač,“ řekl jí Trpaslík. Měl melodický, hluboko posazený hlas. Objevil se zničehonic na starém hřišti s rozbitými lavičkami, rozvrzaným kolotočem, polámanými houpačkami, a vytlačil všechny věci na stranu, až země vypadal jako shrnutý koberec. V jeho těle zela velká díra. Tunel. „Stačí mnou projít,“ řekl jim, „a už budete na věky šťastní.“ A oni chtěli být šťastní, Martin, Anička i David. „Já projdu,“ rozhodl se David. „Mě se to nezdá,“ zaváhal Martin. „Ale prosím tě.“ Porcelánový Trpaslík se nemohl pohybovat. Kdyby ale mohl, teď by určitě mávl rukou. „Tak mnou projdeš. Co ti to asi udělá?“ „Když mi to nic neudělá, proč bych tebou procházel?“ opáčil Martin.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259497
„Snad se nebojíš,“ zasmál se Trpaslík. Jak mluvil, spodní část čelisti mu padala dolů jako robotické hračce. „Jo, přece se nebojíš,“ přidal se i David. „Stačí jím jenom projít.“ „Ale proč bych to dělal?“ řekl Martin. „Proč na tom tak trvá? Je to podezřelý.“ „Já na tom netrvám,“ řekl Trpaslík. „Chci vám jenom pomoc. Vidím, jak jste smutní. Stačí mnou projít – a už budete navěky šťastní.“ „Jak je to možné?!“ vyhrkl Martin. „Kouzlo,“ usmál se Trpaslík. „Já projdu,“ David si dupl, aby si dodal odvahy. Nahrbil se, vystrčil bradu a doširoka máchajíce rukama, vykročil vpřed. Martin s Aničkou ho napjatě pozorovali. Těsně před Trpaslíkem David zaváhal. Zastavil se a vzhlédl; Trpaslík se nad ním tyčil jako slon. Jeho úsměv připomínal úsměv lebky – byl věčný a neměnný. A tunel před ním… i když by se dal přejít osmi kroky a na jeho konci se skláněly větve z druhé strany parku, jako by pohlcoval světlo a zužoval se do nekonečné černé díry. David zavrávoral… a v ten okamžik se temnota tunelu rozzářila růžovými barvami jarních zahrad plných růží bez trnů, v nichž jsou sklenice pořád plné, mísy přetékají sladkostmi, slunce nikdy nezachází a nikdo nemusí chodit do školy. David nadšeně výskl a vrhl se dovnitř. Když Martin uchopil Aničku za ruku, dívka sebou překvapeně trhla. Podívala se na chlapce, ale Martin měl oči jenom pro Davida; snad si ani neuvědomil, co dělá. David vešel do Trpaslíka a celý se rozesmál. Dva, tři, čtyři… pět 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259497
kroků. Smích byl pořád hlasitější a hlasitější. Pak začal tančit. Ten zakaboněný výrostek, který měl více síly než rozumu, vyskakoval do vzduchu, jako by chytal motýly! „Tak co,“ promluvil Trpaslík, „už jste někdy viděli svého kamaráda takhle?“ „E-e,“ zakroutila Anička hlavou. „Copak už byl někdy tak šťastný?“ „Ne, nebyl!“ přiznala Anička. „A chcete být taky tak šťastní?“ „Ano!“ vykřikla Anička. „Ano, ano, chci!“ vyběhla vpřed, ale pak si uvědomila, že ji Martin pořád drží. „Počkej,“ pokusil se ji zastavit. „Proč?“ utrhla se. Martin rychle přemýšlel, ale nic rozumného ho nenapadlo. „Neznáme ho!“ ukázal na Trpaslíka. „No a co?“ Anička se mu vztekle vytrhla, postavila se proti němu a dupla si. „Přestaň pořád sýčkovat!“ V Martinovi zatrnulo. Spustil doteď napřaženou ruku a ublíženě se stáhl. Anička supěla. Ještě jednou si dupla a pak se otočila k Trpaslíkovi. Tunel ji trochu děsil – a tak zavřela oči a rozeběhla se. Martin ji sledoval, jak se zastavuje uprostřed tunelu, jak spouští ruce a udiveně se rozhlíží kolem… a jak se začíná smát. Vypadala šťastně. „Vidíš je?“ řekl Trpaslík. „Vidíš, jak je jim krásně?“ Martin se díval. Anička zrovna došla k Davidovi na druhém konci tunelu, chytla ho za ruce a začali se spolu točit dokola. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259497