světu, který chtěla zlepšit, ale nerozuměla tomu, že je lepší mlčet, když není kde svobodně publikovat. Schopnost nevnímat tenhle rozpor se objevuje i u zkušených novinářů. Honza Rejžek se tuhle rozčiloval, že mu v Lidových novinách zakázali sloupek. To mu doteď nevadilo, že čtyři roky legitimizuje Babiše tím, že tam píše? Co čekal? Z komunismu jsme přece dobře poučeni, že každý pokus o kompromis se zlem je jeho legitimizací. Možná je to jenom moje přehnaná přísnost, ale vidím v tom exemplární projev pýchy – myslet si, že svým kritickým textem v Babišových novinách něco ovlivním. Je pravda, že když jsme o tom měli v Respektu debatu, většina se mnou nesouhlasila. Já ale té druhé pozici prostě nerozumím. Žádali mě o texty z Lidovek i z MF Dnes několikrát. Ani jsem se nenamáhal odpovědět. Jenom tehdy můžeme mluvit o pozitivním vlivu textu, pokud je publikován v prostoru, který je svobodný. Kirill
Mluvíte o generaci, která toto nevidí. Nemá ta dívka ještě čas, aby na tyto věci přišla? Doufám, že jsem jí nasadil brouka do hlavy. Je pravda, že si tuto otázku doteď vůbec nekladla.
Kirill
Jak to vypadalo ve chvíli, kdy jste se loučili? Byl v ní něja ký konflikt? Myslím, že jsem ji naštval. Je hodně chytrá a ambiciózní, takže si asi nakonec zvolí vlastní cestu. Mě to netrápí, jenom mě to překvapilo. Přitom, aby bylo jasno, v Trendu je mnoho skvělých novinářů a je to možná nejlepší ekonomický týdeník na Slovensku. Já jim spolupráci zase tolik nevyčítám, není to stejné jako v případě Lidových novin. V obsahu Trendu
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259385
nevidíte vliv Penty, na to si netroufnou, všichni by jim odešli. I tak je to pro mě ovšem za hranou. Filip
Připadá mi příznačné, že Babiš jako jediný v politice dává vybraným lidem šanci dělat rychle velké věci. Historie se v tomto v různých obměnách opakuje. V roce 1948 komunisti vyhodili všechny staré profesory z univerzit a celá mladá komunistická generace, včetně mého otce, mohla přednášet. Stali se rychle docenty a ve třiceti letech měli postavení, kterého by v normálních poměrech dosáhli po padesátce. A nepřišlo jim tehdy na mysl, že dostali šanci, protože jedna generace musela odejít. Totéž se opakovalo po roce 1968, zase nová šance pro spoustu lidí, protože dalších sto tisíc bylo vyhozeno. A dneska je to tu znova. Opakuje se příběh o mladém člověku, který je samozřejmě vděčný za nabídnutou možnost a nepřemýšlí nad tím, že by ji z mravních důvodů neměl využít. Tím pádem je loajální – a taky slepý. Udělá, co se po něm chce. Takhle to funguje, zároveň si ale myslím, že v Česku by se o tom mělo mluvit. Lidem je nutné to říkat, jako jsem to já řekl té dívce.
Filip
Mají podle vás novináři z „druhého tábora“, třeba István Léko, Jaroslav Plesl nebo vedení TV Prima, teď pocit, že dějiny jsou na jejich straně? Sledujeme úpadek norem, které se kdysi považovaly za nepřekročitelné. Dnes se jejich překračování stává novou normou. Nemám do českých médií co mluvit, ale překvapuje mě, že se tomuto fenoménu nikdo důsledně nevěnuje. Na situaci českých médií přitom nejlépe vidíte, co se se společností děje. V tom je všechno – konformismus, strach, ambice,
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259385
popření základních liberálních hodnot. Vidíte to jako v kapce vody. Pořád si kladu otázku, o čem to vlastně svědčí. Protože tohle není projev přesvědčení. V Maďarsku a v Polsku si jsou novináři tím, co píší, do velké míry ideologicky jistí. Opakuji, je to generace, která hluboce věří v ideje politiků, jimž slouží. V Česku ani na Slovensku to tak není. Ano, možná István Léko, který miluje Orbána, vidí v Babišovi jeho klon, ale co ostatní novináři? To není ideologie. To není vášeň. To je čistý a pro mě docela děsivý konformismus. Filip
Je těmto novinářům úplně jedno, jak před ostatními vypa dají? Je a zároveň není. Novináři se stejně jako politici z druhého tábora po negativní zkušenosti vždycky vrátí ke svým a s kritikou nebo odporem se už nesetkají. Když měl Jan Macháček čelit kritice při debatě v Českém rozhlase, raději bouchnul dveřmi. Lidé jako on nebo Jaroslav Plesl si pak zalezou do své bubliny, ale dobře vědí, že jimi liberální strana pohrdá. Chtěli by její uznání a vědí, že ho nedosáhnou. Jedinou možností, jak se této schizofrenie zbavit, je druhý tábor zničit. Proto nesnášejí liberální média, a kdyby mohli, zavřou je, jen aby kritiku nemuseli poslouchat. V tom spočívá zdroj jejich pocitu, že jsou v menšině. Můžou mít sice většinu početně, ale tuší, že skutečná intelektuální a morální síla je někde jinde, na straně liberální části společnosti. Oni to vědí.
Filip
Miloš Zeman se rozhodl, že bude „intelektuál proletariá tu“, jak říká politolog Ondřej Slačálek. Ten, který drží
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259385