Peters_sazba.qxd2.4.201920:42Stránka98
podíval pozorněji, že zajatcova povolnost se velice podobá spokojenosti a že stoupá stejně energicky jako jeho stráže, jen aby neztratil z dohledu štíhlý pas Annest a její pružná ramena. Chraň Bůh, aby myslel na útěk. Dobrá, pomyslel si Cadfael, když je nechal jít a otočil se k Sioned, Bůh to nějak rozřeší! Stejně jako to činil vždycky a bude činit navěky! Muži z Gwytherinu nařezali mladé větve a udělali z nich zelená nosítka, aby odnesli Rhisiartovo tělo domů. Pod mrtvolou, když ji zvedli, bylo mnohem více krve než kolem rány vpředu, třebaže hrot šípu sotva protkl kůži a oděv. Cadfael by byl rád prozkoumal lépe halenu a tu ránu, ale nechal toho, protože Sioned tu stála zkamenělá žalem a v její přítomnosti nebylo možno jednat jinak než obřadně a slavnostně. Navíc se brzy dostavili všichni sluhové z Rhisiartovy domácnosti, aby donesli pána domů, zatímco správce čekal u brány s bardy a plačkami, aby ho naposled uvítal. Nyní už nešlo o pátrání po vině, ale o první z obřadů velkolepého pohřbu, při němž by jakékoli další zkoumání bylo neslušností. Dnes už nic nepořídí. I převor Robert pochopil, že musí se svými bratry opustit truchlící obec, v níž jsou pouhými cizinci. Když došlo na zvednutí nosítek s mrtvolou, nyní s pěkně narovnanýma nohama a s rukama složenýma podél těla, Sioned se ohlédla ještě po někom, komu chtěla svěřit čestnou roli nosiče. Ale nenašla ho. „Kde je Peredur? Co se s ním stalo?“ Ačkoli ho nikdo neviděl odejít, byl pryč. Poté, co bratr Jan dokončil Peredurovo dílo, nikdo si už mladíka nevšímal. Ztratil
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259374
Peters_sazba.qxd2.4.201920:42Stránka99
se beze slova, jako by udělal něco, zač se stydí, zač může očekávat spíš hanu než chválu. Sioned tím byla i ve svém neštěstí trochu uražena. „Myslela jsem, že by mi rád pomohl donést otce domů. Otec ho měl ze všech nejraději. Od dětství byl u nás pořád jako doma.“ „Možná že zapochyboval o tvé přízni po tom, co řekl o Engelardovi,“ mínil bratr Cadfael. „A poté, co to dokonale odčinil?“ zašeptala mu do ucha. Nemusí každý vědět, že je jí jasné, jak pomohl jejímu milenci k útěku. „Ne, stejně tomu nerozumím, proč se takhle beze slova ztratil.“ Ale víc o tom nemluvila, jen ho pohledem poprosila, aby šel s ní za nosítky. Kráčeli nějakou dobu mlčky. Pak řekla, aniž by na něj pohlédla: „Povědělo vám otcovo tělo to, co jste od něho očekával?“ „Něco,“ odpověděl Cadfael. „Ne všecko.“ „Je něco, co bych měla udělat já, nebo co bych dělat neměla? Musím to vědět. Dnes večer ho musíme připravit.“ Zítra bude tělo ztuhlé, a ona to věděla. „Jestli ode mě něco potřebujete, řekněte mi to.“ „Schovej mi šaty, které má na sobě, až je svlékneš, a všimni si, kde jsou vlhké od ranního deště a kde jsou suché. Zpozoruješ-li něco neobvyklého, pamatuj si to. Zítra přijdu, jak jen budu moci.“ „Musím se dovědět pravdu,“ řekla. „Víte proč.“ „Ano, vím. Ale dnes zpívej a pij na jeho počest a nepochybuj, že to uslyší.“ „Ano,“ řekla a ulehčeně vzdychla. „Jste dobrý člověk. Jsem ráda, že tu jste. Vy si nemyslíte, že to udělal Engelard.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259374
Peters_sazba.qxd2.4.201920:42Stránka100
„Skoro určitě ne. Zaprvé, a to je nejdůležitější, není takový. Chlapci jako Engelard mohou udeřit ze vzteku, ale pěstí, ne zbraní. Zadruhé, i kdyby takový byl, udělal by to lépe. Viděla jsi ten úhel šípu. Engelard, řekl bych, je o tři prsty vyšší, než byl tvůj otec. Jak by tedy mohl střelit zespodu do žeber muže, který je menší než on, i kdyby stál níže? I kdyby si třeba klekl nebo se shrbil v křoví, aby ho překvapil, myslím, že by to nebylo možné. A proč by to také zkoušel? Ne, to je bláznovství. Že by nejlepší střelec široko daleko nedokázal prostřelit člověka z jakékoli vzdálenosti, kde ho mohl vidět? Tady však nikde není přehled na víc jak padesát yardů. A ještě horší bláznovství, proč by si dobrý lučištník našel takové nepřehledné zarostlé místo? Nerozhlédli se kolem sebe, jinak by nemohli tvrdit takovou hloupost. Ale naposled a hlavně: ten tvůj mladík je příliš otevřený a poctivý, aby někoho zabil ze zálohy, i kdyby to byl muž, kterého nenávidí. A on měl Rhisiarta rád. Nemusíš mi to říkat, já to vím.“ Leccos z toho, co jí vykládal, ji mohlo ranit, ale neranilo. Kráčela po jeho boku a její křehké dívčí srdce se radovalo, že má mnich o jejím milém tak dobré mínění. „Ani jste se nedivil, že nemám víc starostí o to, co se s Engelardem stalo a kam se ztratil.“ „Ne,“ usmál se Cadfael. „Víš, kde je a jak se k němu dostat, až bude potřeba. Myslím, že vy dva máte ještě víc úkrytů, a lepších, než je ten dub, a v jednom z nich se teď Engelard skrývá, nebo brzo bude. Myslím si, že se o něj nebojíš. Nic mi neříkej, ledaže budeš potřebovat posla nebo pomoc.“ „Mohl byste pro mě jednu zprávu předat, ale někomu jinému,“ odpověděla. Vycházeli právě z lesa na kraji Rhisiartových
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259374