spadl z koně. Důležitější je však to, že Jeremyho znalosti můžu využít k pochopení věcí, které si Jeremy sám ještě neuvědomuje. Například Jeremyho základní znalost výrokové logiky neurálních sítí, téměř příliš základní na to, aby si ji vůbec pamatoval, mi umožňuje pochopit způsob, jakým se neurony „učí“:
Nejspíš ne moje neurony, vzhledem k Jeremyho poměrně děsivému pochopení holografických učebních funkcí lidské mysli, ale neurony… dejme tomu… laboratorní krysy: prostší formy života, která reaguje téměř výlučně na potěšení a bolest, odměnu a trest. Já. Nebo spíše já před Jeremym. Gail se o matematiku nezajímá. Ne, uvědomuji si náhle, to není tak úplně přesné, protože Gail zajímá Jeremy a většina jeho života, osobnosti a nejhlubších myšlenek s matematikou souvisí. Gail miluje Jeremyho lásku k matematice, ale samotná říše čísel ji nijak zvlášť neláká. Gailino vnímání vesmíru se dá nejlépe vyjádřit prostřednictvím jazyka a hudby, tance a fotografie a prostřednictvím jejího pronikavého a často milosrdného hodnocení jiných lidských bytostí. Jeremy na ostatní – pokud vůbec vnímá jejich přítomnost – pohlíží s mnohem menším pochopením a často dokonce přezíravě. Myšlenky cizích lidí ho obecně nudí… ne proto, že by byl tak arogantní nebo zahleděný do sebe, ale jednoduše proto, že lidé většinou přemýšlejí nad nudnými věcmi. V dobách, kdy ho jeho mentální štít – jeho a Gailin společný štít – chránil před náhodným okolním neurohlaholem, využíval ho co nejčastěji. Z jeho strany šlo o čistě pragmatické rozhodnutí, podobně jako když člověk, který se potřebuje opravdu soustředit, vstane a zavře okno, aby ho nerušily zvuky ulice.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259372
Gail se jednou k Jeremyho odstřižení od širšího stáda myšlenek vyjádřila. Jednoho letního večera Jeremy sedí v pracovně a Gail si dole na gauči při otevřeném oknu čte biografii Bobbyho Kennedyho. Bílými bavlněnými závěsy dovnitř pronikají paprsky večerního slunce a barví pohovku i podlahu sytými odstíny. Jerry, chci ti něco ukázat. ??? Jeremy se trochu podrážděně zarazí, protože ho vytrhla ze zadumání nad rovnicí, kterou právě naškrábal na tabuli. Kennedyho přítel Robert McNamara řekl, že podle Bobbyho na světě existují tři skupiny lidí – Na světě existují jen dvě skupiny lidí, přeruší ji Jeremy. Ti, co si myslí, že existují nějaké skupiny, a ti, kteří ví, jaký je to nesmysl. Sklapni na chvilku. Obrazy Gailiny levé ruky listující stránkami a hledající příslušnou pasáž. Vánek pronikající dovnitř oknem voní čerstvě posečenou trávou. V ostrém světle se zaleskne jednoduchý zlatý prstýnek. Odstín Gailiny pleti vypadá mnohem sytější. Tady to je… ne, nečti si to! Zabouchne knihu. Jeremy si ty věty přečte v její paměti, zatímco se Gail snaží formulovat myšlenky do slov. Jerry, přestaň! Ve vzpomínkách se zběsile soustředí na čištění zubních kanálků, které si protrpěla loni v létě. Jeremy se trochu stáhne za oponu zastřeného vnímání, která mezi nimi slouží jako mentální štít, a čeká, až Gail dokončí myšlenku. McNamara navštěvoval takové ty večerní „semináře“ v Hickory Hillu… tam, jak Bobby bydlel, víš? Bobby je vedl. Byly to jakési neformální diskuzní večery… přátelské debaty… až na to, že na ně Kennedy zval nejvyhlášenější osobnosti oborů, které se právě probíraly. Jeremy pohlédne na rovnici a v duchu si poznačí další krok. Nezdržím tě dlouho, neboj. Takže… McNamara tvrdí, že Bobby lidi rozděloval do tří skupin…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259372
Jeremy sebou škubne. Jsou jen dvě skupiny, prcku. Ti, co – Zmlkni, chytrolíne. Kde jsem to byla? Jo, jasně, podle Kennedyho se svět dělí na ty, kteří většinou mluví o věcech, na ty, kteří většinou mluví o jiných lidech, a na ty, kteří mluví nejčastěji o nápadech. Jeremy přikývne a vyšle jí obraz zívajícího hrocha. Velice duchaplné, prcku. A co lidé, kteří mluví o lidech, kteří mluví o věcech? Je to jen podskupina, nebo si zaslouží vlastní katego– Sklapni. Snažím se dobrat k tomu, že podle McNamary Bobby Kennedy s lidmi z těch prvních dvou skupin nehodlal ztrácet čas. Zajímali ho jen lidé, kteří mluvili… a přemýšleli… o nápadech. Zajímavých nápadech. Pauza. No a? No a to jsi ty, trubko. Jeremy rychle naškrábe křídou na tabuli další krok, než ho zapomene. To není pravda. Ano, je. Ty – Já trávím většinu času ve škole, kde přednáším studentům, kterým už od dětství v hlavě nic zajímavého nevzklíčilo. Quot erat demonstrandum. Ne… Gail knihu znovu otevře a poklepe dlouhými prsty na stránku. Učíš je. Ukazuješ jim směr a provádíš je světem nápadů. Já jsem rád, když se mi je na konci hodiny podaří nasměrovat ven ze třídy. Víš, jak to myslím, Jerry. Tvoje odstřižení od věcí… od lidí… to není jen nesmělost. Nemůže za to jen tvoje práce. Jde o to, že ti lidé, kteří netráví většinu času přemýšlením o Cantorově větě o neúplnosti, připadají nudní… nepodstatní… chceš, aby věci byly kosmologické, epistemologické a tautologické, ne přízemní a všední. Gödelově, vyšle jí Jeremy. Cože? Gödelově větě o neúplnosti. Cantor má na svědomí hypotézu kontinua. Naškrábe na tabuli několik transfinitních kardinálních čísel
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259372