98
denis mukwege
• L é k a ř e m v a f r i ck é m p e kl e
Přesně ve 14 hodin jsme dorazili do Bukavu. Tam se také nedávno střílelo. Granáty vypálené rwandskou armádou z opačné strany hranice zasáhly dvě čtvrti. V tuto chvíli však panoval klid a my jsme se mohli cítit bezpečně. Zmocnilo se mě zoufalství, nejen kvůli všemu tomu střílení, ale také proto, že jsem si uvědomil, že jsem zkrátka a dobře odříznutý od nemocnice. Nebudu se moci vrátit nazítří, jak jsem měl v úmyslu. A asi to hned tak nepůjde. Rwanďané nedodržovali příměří ohlášené guvernérem, jak jsme se mohli přesvědčit během naší cesty. Na ngomské silnici utichly tamtamy a vystřídal je mnohem zlověstnější zvuk. Myslel jsem, že odjíždím na čtyřiadvacet hodin – ve skutečnosti jsem odjel nadobro.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259292
99
denis mukwege
• L é k a ř e m v a f r i ck é m p e kl e
K
útoku na nemocnici v Lemeře došlo jedenáctý den po mém odjezdu. Za svitu měsíce, těsně před rozbřeskem. Následující dny zůstala tamní oblast odříznutá od světa a uplynulo mnoho času, než se ta strašná zpráva roznesla. První svědectví podali dva zaměstnanci nemocnice, kteří přišli přes hory pěšky do Bukavu. Hovořili o masakru, neznali však přesný počet obětí. Oni sami utekli, aby si zachránili život. Francku Rubotovi, jednomu z mých blízkých spolupracovníků a správci nemocnice, se tam podařilo dojet po silnici vedoucí od hranice s Burundi. Čekala ho dantovská podívaná a mrtvé ticho. Místo, dříve tak přívětivé a plné života, se proměnilo v noční můru. Zdravotní karty pacientů roztrhané a poházené bez ladu a skladu, zkumavky a obvazy povalující se na cestičkách, ohořelé fasády… Většina obyvatel žijících v okolí v době útoku uprchla; někteří však zůstali a schovali se. Když uviděli Franckův vůz, odvážili se vyjít ze svých skrýší a vyprávěli mu, co se stalo. Vše začalo útokem na blízká kasárna. Asi ve stejnou dobu byli nedaleko od nich chladnokrevně zastřeleni oba kněží z katolického centra. V nemocnici zavládl hned po prvních výstřelech naprostý zmatek. Mnoho pacientů v panice uteklo, někteří s infuzní kanylou a hadičkami zavedenými v paži, a zmizelo v kopcích nebo se ukrylo na sousedních banánovníkových plantážích.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259292
100
denis mukwege
• L é k a ř e m v a f r i ck é m p e kl e
Pacienti hospitalizovaní na chirurgickém oddělení neměli šanci utéct, držely je na místě jejich obvazy a infuzní zařízení. Popravili je na lůžkách, některé střelili do srdce, jiné do úst, někoho dokonce dorazili bajonetem. Do příjezdu mého spolupracovníka s těly nikdo nehýbal. Od masakru uběhlo šest dní. S pastorem a několika místními lidmi pohřbili mrtvé, jak nejlépe mohli. Těm ubožákům se však nedostalo lepšího hrobu než velké jámy vykopané u latrín, tam, kde byla bažinatá půda nejpoddajnější. Povstalci při útoku pročesali všechny kouty stanice, dbali na to, aby napáchali co nejvíce škod. Stříleli samopaly do oken a prohledali všechny ubytovací prostory, aby se ujistili, že tam nikdo nezůstal. Bílý plášť, který jsem si před odjezdem pověsil na věšák, byl prostřílený jako řešeto a také vyprázdnili celý zásobník do mé fotografie. Vzkaz byl nad slunce jasný: tohle by mě čekalo, kdyby mě tu zastihli… Na dvoře nemocnice, úplně vzadu, stál dlouhý úzký dům, v němž bydleli tři ošetřovatelé. Když je probudila střelba, zabarikádovali se, ale nebylo jim to nic platné. Rebelové vyrazili dveře a vtrhli dovnitř. Ošetřovatelé nemohli klást žádný odpor. Dva z nich zbili a hned poté zastřelili, třetího donutili, aby odvezl nemocničním vozem všechny zásoby léčiv do sousední vesnice. Potom ho také zastřelili. Všechno, co se dalo ukrást, si rebelové odnesli: nábytek, zařízení, technické vybavení… Někteří pacienti jim museli dělat nosiče. Ty, kteří na to neměli dost sil, na místě zabili. Za pár hodin bylo po všem. A již od rána přicházeli z hor Banyamulengeové napsat svá jména na domky ve vesnici u misijní stanice, aby měli jistotu, že odteď budou patřit jim, když předchozí majitelé utekli. Po několika dnech mohl být stanovený přesný počet obětí: toho dne bylo zavražděno třiatřicet lidí. Nejlépe vybavená nemocnice v regionu poskytovala péči přibližně sto padesáti tisícům obyvatel, mezi nimi i těm nejchudším z chudých. To všechno vzalo zasvé. Zůstaly jen prázdné budovy, zčernalé od sazí. Ze zdejší lokality se stal hřbitov…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259292