Poutník z Mohameda: Alláhův hněv Klášter stál na zaobleném kopci pár desítek metrů od jižního pobřeží. Do hlavního města to bylo vzdušnou čarou padesát kilometrů. Dva kilometry odtud leželo rybářské městečko s třemi tisíci obyvatel. Sem asi chodila Kateřina do školy. Nebo ji učil sám Alexandr? Doufal jsem, že ne. Žít v klášteře, a ještě tu absolvovat školu? Aby jí to nevlezlo na mozek. Nechtěl bych mít z dcery mnišku. Třikrát jsem se zhluboka nadechl a nesměle zaklepal na dvoukřídlé dveře z umělé hmoty, která zdařile imitovala dub. Nebo buk? Když nikdo nepřicházel, opřel jsem pravý ukazováček o zvonek. Za pár sekund se z reproduktoru ozval nepříjemný hlas: „Pokud nesete jídlo, nechte ho za dveřmi.“ „Dovnitř nemůžu?“ „A kdo jste?“ „Daniel Kalandra, zeť archimandrity Alexandra, otec Kateřiny.“ V reproduktoru něco nesrozumitelně zapraskalo. Místo hlasu se ozval bzučák dveří. Opřel jsem se o ně a vpadl do klášterní zahrady. Jen jsem za sebou zabouchl dveře, přiběhl mi naproti můj udýchaný tchán. Vypadal snad o deset let starší, než jsem si ho pamatoval. Smrt jediné dcery ho dost zničila, ale dnes přímo vyvolával dojem muže, který je zralý na poslední pomazání. Vyhublý, propadlé bledé tváře, kalné oči, rozcuchané vlasy. „Danieli, můj synu, modlil jsem se, abys přišel co nejdříve.“ „Co se stalo?!“ vykřikl jsem. „Unesli Káťu.“ * * *
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259290
František Kotleta Místnost intenzivně čpěla těžkou a opojnou vůní kadidla. Alexandr mi rozklepanou rukou nalil víno, které na nedalekém svahu mniši pěstovali. Od okamžiku, kdy mi řekl o únosu Kateřiny, jsem mlčel. Nebyl jsem schopný pronést jediné slovo. Kdybych jen otevřel ústa, rozplakal bych se. Zato tchán mluvil a mluvil. Před týdnem do jeho monastýru vtrhlo sedm ozbrojených mužů. Zranili osm mnichů, naštěstí nikoho vážně. Šli jenom po Kateřině. Vytáhli ji z postele a jeho donutili zabalit nějaké oblečení. Vůdce skupiny, starší muž se zelenýma očima, podle popisu ten, kterému jsem dal nakládačku na Tortuze, Alexandrovi vysvětlil, že brzy přijedu. Pokud prý o únosu řeknou někomu jinému než mně, pak Kateřinu sice nezabijí, ale zmrzačí ji. Jediné, co po sobě zanechali, byl komunikační kód, přes který se s nimi mám okamžitě spojit. Komunikátor obsluhoval archimandrita. Já jsem pomalu usrkával víno a hlavou mi pulzovaly dvě myšlenky: unesli mou dceru, mou jedinou dceru unesly zasraný křižácký svině a na mé lodi, v mé posádce je zrádce. Musí být. Někdo dal křižákům hlášku, kdy se vrátíme na Tortugu, aby mě pak mohli přepadnout v mém domě, a ten samý člověk jim řekl, že jsem opustil svou loď a vyrazil do Ruského prostoru. Proč jsem tam vyrazil a kde se nachází má dcera, věděli na Jeremiášo vi všichni. Příště si musím dávat pozor na ústa a na lidi. „Tady Alexandr Koryialkyn. Pokoušíme se o spojení na kanále tři devět sedm pět devět osm. Da niel Kalandra je tady se mnou.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259290
Poutník z Mohameda: Alláhův hněv Klášterní komunikátor byl naštěstí vybavený pro posílání zpráv podprostorem. Křižácký kód totiž označoval prázdný kus vesmíru někde v sektoru ovládaném Americkou unií. Křižáci pro jistotu vzali roha co nejdál od ruské sféry vlivu. Za deset minut přišla odpověď. Nečekal jsem, že to bude tak rychlé. „Zdravím vás, pane Kalandro. Je mi líto, že jsme se napoprvé nedomluvili na spolupráci. Teď snad budete rozumnější,“ zarezonoval místností hlas z komunikátoru. Poznal jsem ho. Snažil jsem se vybavit si i obličej jeho majitele. Budu si jej vybavovat každý den, abych časem nezapomněl, koho musím jednou zabít. „Co po mně chcete?“ vykřikl jsem a vypil zbytek vína ve sklenici. Poprosil jsem tchána, aby mi ve městě sehnal cigarety. Tohle bude dlouhá rozprava a já se rozhodl, že je na čase skoncovat se zdravým životním stylem. „Pane Kalandro, víme o vás všechno. Víme, že jste velmi vynalézavý a schopný muž. Člověk, který dokázal uštědřit našim společným nepřátelům těžkou ránu. Máme pro vás úkol, který dokážete splnit jedině vy. Když jej provedete podle našich představ, vrátíme vám tu rozkošnou holčičku. Máte navíc mé slovo křesťanského džentlmena, že pokud při úkolu zahynete, propustíme ji také.“ „Ty zajebanej zmrde, ty že jsi křesťanský džentlmen? Ty zasraná svině!“ zařval jsem svou rodnou slovanštinou, jazykem, jímž se mluvilo na Hvozdu. Vznikl díky soužití Poláků, Čechů, Srbů a Slováků, společně obývajících tuhle pralesní planetu. Po tvářích mi tekly slzy.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259290