Věda víra věčnost
Známku může navíc ve velké míře ovlivnit vztah učitele k určitému žáku, jeho osobní sympatie či antipatie. Systém známkování tak pro mnoho dětí představuje traumatickou záležitost, jejíž následky se navíc přenášejí do rodinného prostředí. Pro méně nadané žáky se pak špatné hodnocení stává stálým negativním průvodcem jejich školní docházky. Jako příklad prožitků takového žáka si lze představit pracovní skupinu sestavenou z několika brilantních matematiků a jednoho člena s průměrným matematickým nadáním. Tento člověk bude prakticky neustále konfrontován s vlastními nedostatky. Spolupráce s kolegy se pro něho může po čase stát natolik traumatizující, že raději skupinu opustí. Méně nadaní žáci však takový krok učinit nemohou. Proto by bylo vhodné současný systém známkování opustit a nahradit jej hodnocením individuálním, které odpovídá dispozicím a možnostem každého jednotlivého žáka. Takové hodnocení by mělo představovat stimulační prostředek sloužící především jako povzbuzení pro další práci. Extrémem v současném hodnocení je tak zvané propadnutí neboli opakování ročníku. Jeho výchovný efekt je více než pochybný a dotyčnému žáku (i rodičům) způsobuje životní trauma jenom proto, že nedisponuje dostatečnou pamětí, pochopením pro daný předmět nebo jinými potřebnými vlastnostmi. Celkově lze konstatovat, že známkování představuje určitou nematerializovanou komercionalizaci výuky. Namísto přirozené touhy po poznávání nastupuje snaha získávat za svoje znalosti odměnu v podobě známek. Ty jsou navíc někdy využívány učiteli jako nástroj k ovládání dětí. Jedná se většinou o situace, kdy učitel chování žáků běžnými prostředky nezvládá. Ze známek se tak stává bič na neposlušné žáky. Mezi časté negativní jevy patří i to, že vyučující známkami straší, a udržují tak děti ve stálém napětí. K tomu se běžně vyvolává strach z nesložení zkoušek, nemožnosti studovat na vyšší škole a podobně. Mnohdy se navíc připojují tvrzení typu: „s takovými známkami z tebe nic nebude“, „neseženeš dobrou práci“, „těžko se uživíš“ a tak dále. Tento tlak je samozřejmě často vytvářen nejen ze strany učitelů, ale i rodičů. Permanentní stres plynoucí z takových postojů může mít pro dítě i vážné psychické následky. Řada negativních projevů v rámci školní docházky patrně přispěla k situaci, kterou prezentují současné statistiky. Mezi 1 200 000 žáky, kteří v dnešní době absolvují školní docházku, je zhruba 250 000 dětí s různými psychickými problémy. Toto alarmující číslo dokládá nutnost výrazných změn v systému školního vzdělávání.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258804
Škola základ života
Klíčová postava Klíčovou postavou školního vzdělávání je bezesporu učitel. Osnovy, rozvrhy, metody i pomůcky hrají při vyučování svoji roli. Individualita učitele je však rozhodující při tom, zda případné pozitivní podmínky budou umocněny nebo degradovány. O dominantním vlivu učitele svědčí i vzpomínky všech, kteří již jakoukoli školu absolvovali. Nevzpomínají nikdy na kvalitu osnov, ale na výborného či špatného učitele. S kvalitou učitele souvisí ve velké míře i oblíbenost či neoblíbenost určitých předmětů. Dobrý učitel dokáže i nepříliš populární předmět prezentovat žákům zajímavou a přitažlivou formou. Otázkou při tom zůstává, co si pod pojmem dobrý učitel představit. V naší společnosti se dnes zdůrazňují dva aspekty, vzdělání a platové podmínky. Od změny režimu v roce 1989 se neustále hovoří o nedostatečném finančním ohodnocení učitelů. Je samozřejmé, že náročná práce učitele by měla být ohodnocena odpovídajícím způsobem. Lze si však jen těžko představit, že mizerný učitel se po přidání dvou tří tisíc změní ve vynikajícího pedagoga. Je zajímavé, že 25 let permanentních nářků na nedostatek peněz nedoprovází rovněž zmínky o nedostatku lásky k dětem. Skutečná láska k dětem, přátelský vztah k žákům je přitom naprosto zásadní záležitostí určující výsledný účinek školní docházky na dětskou duši. S tím je spojena i přirozená autorita učitele, kterou nelze nahradit žádným jiným způsobem. V tomto směru lze na problematiku školství aplikovat Einsteinův výrok: „Lidé se domnívají, že vědce dělá především intelekt. Vědce však dělá především charakter.“ Pokud zaměníme slovo vědec slovem učitel, dostaneme přesné vyjádření uvedené situace. Přehnaný důraz na intelektuální stránku školní docházky způsobuje nerovnováhu ve výchově i vývoji dětí. Opomíjení oblasti citové, estetické a mravní musí nutně přinášet větší či menší problémy. Z tohoto hlediska je třeba také hodnotit snahu o zlepšení situace ve školství na základě kurzů, doškolování a atestací učitelů. Touto cestou mohou sice rozšířit svoje znalosti, jejich charakter se při tom však změní jen těžko. Celá problematika školství je úzce spojena se zaměřením a kvalitou přípravy učitelů. I zde lze konstatovat značnou nerovnováhu spočívající v akcentu na intelekt. Touto cestou se z budoucích učitelů vychovávají odborníci na matematiku, chemii či dějepis, nikoli však znalci dětské duše. 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258804
Věda víra věčnost
Ke kvalitám učitele by měla patřit i schopnost nadhledu. Mnozí vyučující se nechávají strhnout do úrovně dětských žabomyších sporů nebo je dokonce sami vytvářejí. Opačným extrémem bývá často určitá nadřazenost či dokonce arogance. Vzniká zejména na základě hrdosti na vlastní vědomosti, touhy nikdy se nemýlit, podceňování žáků nebo z titulu autority dané postavením učitele. Podobné postoje žáci velice intenzivně prociťují a v žádném případě nepomáhají k nastolení příznivé atmosféry ve škole. Učitelé by měli chápat žáky jako partnery a spolupracovat při rozvíjení jejich individuálních schopností. Zbavit se nezdravé ješitnosti a připomínat si pravdu, kterou vyjádřil Galileo Galilei ve slovech: „Nikdo tě nic nenaučí, pouze ti může ukázat cestu k vlastnímu poznání.“ Partnerský vztah mezi učitelem a žákem je zároveň přirozenou cestou k rozvíjení zodpovědnosti žáků. Kvalitní partnerský vztah vždy vyžaduje odpovídající míru zodpovědnosti na obou stranách. Navíc se tímto způsobem otvírá cesta k využití velkého zdroje energie, který představuje svobodná vůle žáků. V dnešních školách je bohužel mnohdy svobodná vůle potlačována a někdy až znásilňována. Permanentní konfrontace pak vyvolává stav psychického napětí a vyčerpanosti na obou stranách. Umění spolupracovat a motivovat dětskou vůli tak patří k základním pilířům smysluplného pedagogického působení. Jako příklad naprostého nepochopení této problematiky lze uvést názor jisté učitelky, která při diskusi na toto téma uvedla: „Motivace žáků je nesmírně důležitá. Já jsem se rozhodla jako motivační prostředek používat krátkou písemku na začátku každé hodiny.“ Je samozřejmé, že obdobný přístup kýžené zlepšení atmosféry ve školách jistě nepřinese. Přitom v otázce respektování svobodné vůle žáků a tolerování jejich individuálního projevu spočívá klíč k řešení některých negativních jevů. Někteří učitelé, zejména vyšších ročníků, si stěžují, že jejich žáci nechtějí přemýšlet. Pokud tento problém nazveme pravým jménem, můžeme konstatovat, že žáci po letech školní docházky nechtějí přemýšlet o věcech, které je nezajímají, nebaví a o nichž jsou přesvědčeni, že je nebudou v životě potřebovat. Jejich postoj tak lze označit za racionální, neboť v dané situaci jen přirozeně hledají „cestu nejmenšího odporu“. Permanentní psychický tlak a omezování svobodné vůle však mohou přinášet i závažnější negativní projevy. Těmi se často stávají různé projevy nekázně představující určitý ventil psychického napětí. Tento jev se snadno umocňuje v případech, kdy se školní neúspěchy přenášejí do rodinného prostředí. Zde například v podobě trestů za špatné známky zhoršují psychickou situaci dětí. 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258804