Okamžitě domluvila s taxikářem, že je vezme na Makarskou. Přivítal takovou trasu. Většinou míval rozvoz jen po nedalekých lokalitách, maximálně si ho někdo najal do Splitu. Dost dlouho trvalo, než se objevil Ruda. Vlekl jeden velký kufr zvaný loďák, dva batohy a velkou příruční tašku přes rameno. „Co tam všechno máš?“ zeptal se udiveně dřív, než stačil pozdravit. Taxikář vyběhl z auta a ujal se zavazadel. Ruda se zřítil na sedadlo. „Doufám, že na zpáteční cestu toho potáhneme polovičku. Nenapadlo mě, že vezmeš celý šatník. My nejedeme na čtrnáct dní?“ „Jen nepřeháněj. Tak těžké to zase není. Pořád jsi ještě mladík,“ zalichotila mu žena. „Kdepak, už to není ono. Síly ubývají. Hlavně sedavé zaměstnání mi nesvědčí, asi začnu chodit do fitka.“ „Uděláš dobře, ale věděla bych i o jiných možnostech,“ smála se na něj svůdně Boženka. Celou cestu se kochali krajinou, výhledem na moře, upozorňovali jeden druhého na krásná zákoutí, přepychové lodě. Cítili, že jsou na správném místě. Určitě si odpočinou. „Mohli bychom si půjčit loď a vyrazit na moře, co říkáš?“ zeptal se ženy. „To by byla nádhera! Sami dva uprostřed širé mořské plochy a daleko od lidí! Kapitánovi bychom zavázali oči,“ vzdychla slastně. Cesta jim vesele ubíhala. Za hodinu a půl dorazili do cíle.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258673
Taxík zastavil před nóbl hotelem. Ode dveří se odlepil portýr. Chopil se zavazadel, sotva prošel širokými dveřmi a chvátal k recepci. Recepční zapsala manžele Kladenské a dala jim kartu od prezidentského apartmá. „Páni, to je nádhera!“ vykřikla Boženka, sotva vstoupili a proběhla všechny místnosti. „Monika je formát!“ libovala si. Hned pustila vodu do vany, svlékla se a oddala koupeli. „Pojď mi umýt záda!“ zvolala po chvíli laškovně. „Už jdu,“ zabručel Ruda, který už honil stanice na satelitu. Poslušně přišel, umyl záda a spěchal k televizi. „Ach jo, opravdu potřebuje novou mízu do žil,“ vzdychla si jeho žena. „Pořád máš postavu jako Venuše,“ prohodil Ruda, když vyšla z koupelny. „Těší mě, že to říkáš. Necháš Venuši jen tak ladem?“ provokovala. „Promiň, říkalas něco?“ „Jestli se nechceš trošku pomazlit,“ řekla zvadle. „Aha, nejdřív se musím napít. Mám žízeň jako trám. Taky musíme něco sníst po té dlouhé cestě.“ „Jistě,“ rezignovala. Přesto si nenechala úplně vzít náladu. Oblékla se, hezky upravila. „Snad se taky převlékneš. Nebo budeš celý den v cestovním?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258673
„Už na to jdu,“ řekl neochotně. „Co si mám vzít?“ konečně jí věnoval plnou pozornost. Otevřela kufr a začala vybalovat věci. Po chvíli po něm hodila letní oblečení. „Měl by ses trošku osprchovat, bude ti líp. Ráda ti pomohu.“ „Raději ne, až se vrátíme.“ Vyrazili na oběd. Měli domluvené s Monikou, že se budou stravovat sami. Zajdou si vždycky někam do restaurací, budou poznávat okolí. Na celý pobyt si pronajali auto. Po obědě se prošli kousek po okolí. Za chvíli našli malou pláž, kde nebylo mnoho lidí. Zabrali dvě lehátka a šli se vykoupat. „Voda je ještě chladnější, ale úžasná, křišťálová, radost pohledět i koupat se v ní,“ pěla chválu Boženka. „Máš pravdu,“ přitakal jí Ruda, začal už trošku roztávat. Nedivila se mu. Celá banka mu leží na bedrech, má problémy s některými neukázněnými klienty. Šéfové nekoukají na věci reálně, občas vyžadují nemožné. „Hlavně, aby si odpočnul a přišel na jiné myšlenky,“ pomyslela si. „Taky mám spoustu starostí v práci, ale vždycky jsem dokázala oddělit pracovní záležitosti od soukromí. Ruda kdysi taky. Ale poslední dobou chodí jako tělo bez duše. Už je toho na něj moc.“ Chvíli se slunili. Pak sedli do auta a projeli se po okolí. Vybrali si krásný hotel, kde povečeří. Poseděli, popíjeli rakiji a povídali si.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258673