XXI. „Podívejte se, můžeme tady sedět klidně do rána. Rozhodně si ale můžete být jistá, že tu budeme, dokud nám neprozradíte jméno vraha,“ opakoval už posté Benjamin a přecházel po místnosti sem a tam. Cítil, jak ho oči za jednosměrným sklem za jeho zády pozorují. „Prosím, moje děti,“ vedla si dál svou. Přišel ke kovovému stolu blíž a opřel se o něj. „Vaše děti, na tom budou ještě hůř, pokud nebudete spolupracovat,“ řekl. Nehrál fér a věděl to. Neměl však chuť ani čas z ní všechno tahat jako z chlupaté deky. Sklopila hlavu a po tvářích se jí koulely obrovské slzy. „Podívejte se, návladní je víc než ochotný spolupracovat, pokud budete i vy. Dostanete nejnižší možný trest, pokud se přiznáte a pomůžete nám. Je ochotný přihlédnout k okolnostem, ve kterých jste žili, k tomu, že vás manžel bil a ohrožoval na životě. Ale pokud spolupracovat nebudete, bude se na vás nahlížet jako na spolupachatele.“ „Dobře,“ zašeptala. „Cože?“ zeptal se. Zvedla k němu oči. „Budu mluvit,“ šeptla pokořeně. Ben se otočil k zrcadlu a pokývnul. „Znáte jméno?“ ptal se a posadil se naproti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258672
Zavrtěla hlavou. „Tak co víte?“ „Vím, jak vypadá,“ řekla. „Výborně,“ řekl a v ten samý okamžik do místnosti přišli další dva lidé a rozložili před ní kupu fotografií. „Pozorně si je prohlédněte. Je některá z žen na obrázku ta, se kterou jste se setkala?“ Chvíli přejížděla očima po tvářích ne nepodobných jedna druhé. Ve většině případů šlo o vysloužilé šlapky, chycené na ulicích. „Ne,“ řekla po dlouhé dávce ticha. Ben se otočil na jednoho ze dvou lidí v místnosti. Tušil, že tak lehké to nebude. „Přiveďte kreslíře, ať nám dá její přesný popis.“ Za chvíli vstoupil do místnosti další člověk a posadil se na předem připravenou židli. Ben věděl, že bude nejlepší je dva nechat o samotě a tak se sám přesunul za velké zrcadlo a celou situaci pozoroval z dálky. Trvalo téměř dvě hodiny, než mu poskytla dostatečný popis, aby byl sto namalovat portrét. Když byl hotov, zvedl se aby se připojil k ostatním. Vteřiny mezi tím, kdy odešel z místnosti a otevřel dveře do sálu za zdrcadlem, se zdály být nekonečné.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258672
XXII. Měla sbaleno. Všechny její věci se vešly do velkého batohu a příruční tašky. Nikdy toho moc nepotřebovala. Stála mezi dveřmi prázdného jednopokojového bytu a zhluboka se nadechla. Věděla, že jí tohle místo chybět nebude a přesto jí při pohledu na ustlanou postel píchlo u srdce. Odložila na zem batoh s taškou a rozhodla se, že ještě naposledy dá sbohem Adele a Melanie. Přála si být silná. Odhodlaná. Nechtěla nikomu působit problémy. Na to je obě měla až moc ráda. Prosté ahoj. Nic víc. Přešla na konec chodby, kde se nacházely dveře do Tonyho bytu. Zaklepala, ale nikdo se neozval. Vzala proto za kliku, věděla, že dveře většinou nechávají odemčené. S tichým vrznutím se otevřely dokořán. Zrak jí padnul na osamělou Adele, která se vrtošivě převalovala v postýlce. Nevydala ani hlásku a když se Emma naklonila nad kolébku, usmála se. „Mel?“ promluvila do ticha a jedinou odpovědí jí bylo Adelino potěšené zavýsknutí. Kopala nožičkama a dožadovala se pozornosti. „Hned se vrátím,“ pohladila ji Emma a vydala se prozkoumat zbytek bytu. Melanie by nikdy nenechala malou o samotě dlouho. Možná si odskočila na záchod. Dveře do koupelny byly pootevřené. Netušila proč, ale chlupy na šíji se jí postavily. To co viděla, když se dveře otevřely dokořán, nedokázala pochopit. Ležela ve vaně plné 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258672