/byt/ V paláci bytů jeden obývají manželé Oddys a Kalysa se synem Machosem a otec Oddyse, stařeček Erlys. V bytě jsou slyšet odkudsi kroky a občas bzučák. Ale jen Oddysi hlavně zvuk bzučáku vadí, takže sebou, zazní-li, pokaždé trhne. Vchází do jídelny, přes rameno plátěnou tašku a v ruce pádlo. Krom lustru svítí zde plamínky solných lamp, které jsou všude. Na židlích u stolu, jenž je čistě prostřený, Kalysa se synem i s tchánem nehybně sedí. Machos má na tričku napsáno MARATON. Kalyse visí přes rameno kabelka, kterou si málokdy odloží stranou. Na displeji, součásti prastaré kredence, šumí v zrnění písmena AZ jak listí v koruně stromu, když fouká vítr. Zároveň jeden hlas potichu, nicméně zřetelně, pokládá otázku: „Mám jíti ležet?“ Druhý hlas po chvíli váhavě odpoví: „Nemám.“ Třetí hlas, rozhodčí, oznámí stručně: „Ne bylo správně.“ AZ zmizí v zrnění, opět se vynoří, do šumu jak do listí ve větru ozve se dotaz: „Budeme večeřet?“ Tentokrát zkoušený odpoví: „Ano.“ Což potvrdí rozhodčí: „Správně.“ Erlys zakývá hlavou. Kalysa zamává před 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258477
sebou nad stolem kabelkou. AZ mizí ve tmě a šumění ztichne. Machos si oddychne, Erlys se ujímá slova: „Povím vám, co jsem se dočetl v Pestrotě. Chcete to slyšet?“ Jediný Oddys dá najevo zájem a opře si do rohu u dveří pádlo, na zem k němu pomalu postaví plátěnou tašku. Stařeček vypráví toto: „Jakási žena, jméno jsem zapomněl, se dobře ukryla před světem pod zem. Dlouho po ní nejbližší pátrali marně. Mysleli si tedy, že někde cestuje, jen nemohli pochopit, proč o sobě nedává vědět. Když ji konečně po letech našli, byla již mrtvá, což není divu. Víc je překvapilo, že měla pod zemí ustláno, ležela v pyžamu, s polštářem pod hlavou, přikrytá peřinou. Vše zůstalo naprosto bílé, jako by ležela normálně doma.“ Nikdo se nediví. Oddys si pomyslí pro sebe v duchu: „Hlavně že už je tu Machos. Akla do jídelny nepřišla. Jinak by se ptala, kde jsem se zdržel, i když ví všecko. Ostatní dávají naopak najevo nezájem. Nechtějí riskovat, že bych snad řečnil.“ Machos se nicméně ohlédne, otce se zeptá: „Proč pořád stojíš a nejdeš si sednout?“ Leč sotva vykročí ke zbylé židli, před kterou je na stole prostřeno k jídlu, syn pronese s výčitkou v hlase: „Oddysi, ty nemáš k podlaze úctu.“ Ta věta ho zaskočí a rovněž ostatní. Erlys se zeptá: „Můžeš nám, Machosi, tu úctu vysvětlit?“ „Šel zvenku, aniž se přezul. Fekálie, do nichž v čističce, na korze celý den šlapal, teď roznáší tady.“ „Ty jsi tu, synu můj, v pracovních botách? Měl by ses nejprve přezout. A pádlo špinavé od splašků není?“ Oddys jako osvícen brání se takto: „Já už tu nebydlím. Proto jsem si nevzal na nohy domácí obuv.“ Tím důvodem beze vší logiky zase on zaskočí ostatní. Reakce Kalysy je přesto logická, dokonce vstřícná: „Kdybys však tušil, 90
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258477
co tě čeká jinde, zůstal bys s námi. Teď si ale sedni, ať se můžem společně naposled najíst.“ A sama vstane, kabelku pověsí na židli a jde do kuchyně. Stařeček koukne na hodinky, nahlas se diví: „To už je deset?“ Machos též vstává od stolu, při tom se Kalysy táže: „Mám ti jít pomoct?“ Oddys na Kalysu volá: „Já jídla moc nechci.“ Machos se před průchodem do kuchyně otočí a oznámí věcně: „Však dostaneš málo.“ Oddys si všimne, že má syn na nohou běžecké boty, načež mu praví: „Ty se ale na zítra posilnit musíš, abys nápis na tričku uběh.“ Syn pobaven vejde do kuchyně pomoci matce. Otec si sedne a náhle se na židli od pasu nahoru vlní jak duchovní Hatek. Když vzpomínka pomine, skloní se v rozpacích pod stůl. Opět se napřímí. Erlys se naproti diví. Ti dva spolu hovoří těmito slovy: „Tys něco pod stolem hledal?“ „Jen jsem zkoumal boty.“ „A co jsi zjistil?“ „Jsou všude čisté.“ „Tak jsi měl kliku. Večer je přece jen vidět hůř, do čeho šlapeš. Občas mě dokonce napadá, nejsou-li krásné.“ „Myslíš fekálie?“ „Ano. Nebo ty k čemu jsi dospěl?“ „Že bych teď pochopil rád něco jiného. Odpověz po pravdě, nic mi ze soucitu mírniti nechtěj. Proč jsou tu najednou ty solné lampy?“ „No, co jim říkáš? Že je to legrace?“ „Tak dejme tomu.“ „Všecky jsem postupně dostával od kdekoho darem, zejména v poslední době. A dnes jsem si usmyslil, že je do jídelny přenesu, abych vás názorně varoval dávat mi další. Navíc jsem je všecky zapálil. Tím pádem žádnou z nich přehlédnout nelze.“ „To jsi vymyslel, tatíčku, skvěle. Hoří-li solných lamp více, působí jídelna jinak, než kdyby v ní hořela jedna. Jedna by byla spíš ozdoba, zatímco věčnost a co kdysi bývalo, lze snadněji vnímat zas takto.“ 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258477