Kalanick měl talent na práci s čísly, a tak v matematické části testů SAT (Scholastic Aptitude Test, jednotný test studijních předpokladů sloužící jako pod klad k přijetí na vysoké školy v USA, pozn. překl.) neztratil ani bod a doučoval děti v celém sousedství. „Dokázal jsem část matematického testu na půl hodiny udělat za osm minut,“ říkal. „Když jsem dělal verbální část [SAT], rozbolela mě hlava a celou půlhodinu jsem jel a byl ve stresu. Ale u matiky jsem prostě jen kroužkoval.“9 To léto po dokončení střední školy založil ještě s otcem jednoho spolužáka, který chodil do kostela místní korejské komunity, společnost New Way Academy, jež se zabývala přípravou studentů na SAT. Kurzy propagovali s pomocí kostela a zapsaly se jim stovky mladých lidí. Každou sobotu ráno svého prvního roku na Kalifornské univerzitě v Los Angeles si Kalanick oblékl bílou košili a kravatu a přednášel i více než patnácti stovkám studentů najednou. Už jen jeho jméno na ně i jejich rodiče působilo jako reklama. „První člověk, kterého jsem doučoval, si zlepšil výsledek o čtyři sta bodů,“ chlubil se po letech.10 Kalanick žil v době studií doma a měl získat titul v oboru počítačových věd. Bylo to ale na konci devadesátých let a pro ty, kdo se zajímali o propojení podnikání a počítačů, bylo volání internetových sirén neodolatelné. Kalanick školu opustil v posledním roce studia a pustil se s dalšími šesti spolužáky do vývoje jednoho z prvních vyhledávačů, Scour.net. Tato stránka umožňovala lidem vyhledávat na počítačích ostatních studentů multimediální soubory jako filmy, televizní programy a písničky. Většina těchto souborů se pak dala v rozporu s autorským právem online zadarmo stáhnout. V prvním roce existence stránky o ní napsaly L. A. Times, Wall Street Journal a mnohé další noviny a počet uživatelů raketově rostl. Oněch sedm spolužáků se zavřelo do bytu se dvěma ložnicemi poblíž budov studentských spolků, kde pracovali, spali i jedli. „Kdokoliv s alespoň základními hygienickými návyky by se nad tím, co se tam dělo, zhrozil,“ říká spoluzakladatel Jason Droege, který se pak s Kalanickem sešel v Uberu. Scour byl na studentských kolejích hitem: v červnu 1999 zaznamenala stránka Scour 1,5 milionu zobrazení denně a za předchozí dva měsíce měla 900 tisíc unikátních návštěv.11 Kalanick, nejstarší z nich a samozvaný byznysmen mezi programátory, byl viceprezidentem pro strategii a jeho úkolem bylo jednat s investory a mediálními partnery. Droege vzpomíná, že tehdy dvaadvacetiletý Kalanick už v té době pochodoval po místnosti 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258456
s telefonem u ucha a soustředil se jen na to, aby našel někoho, kdo by mladému startupu pomohl. Když jsme tyto první zkušenosti s podnikáním ve startupech probírali, Kalanick o sobě mluvil jako o chronickém „neklikaři“, jako o někom, kdo roky dřel, ale nikdy neměl potřebné štěstí. Celé to náročné období začalo právě zde, v divoké době prvního internetového podnikání. V roce 1999 byl Scour na dobré cestě k získání milionů od slavného agenta a bývalého ředitele Disney Michaela Ovitze a investiční firmy patřící magnátovi v oboru supermarketů Ronu Burkleovi. Ovitz, proslavený agresivním přístupem, chtěl doplnit svůj internetový obchod Checkout.com sítí dalších internetových domén, a tak se snažil maximalizovat svůj podíl ve společnosti a vyjednávání protahoval ještě devět měsíců poté, co se obě strany rámcově dohodly. Když se pak nervózní zakladatelé rozhodli oslovit další investory, Ovitz zažaloval Scour u Vrchního soudu státu Kalifornie s tím, že porušili dohodu.12 Když se prach usadil, Ovitz a Burkle vlastnili 51 procent společnosti13 a mladí důvěřiví zakladatelé Scouru dostali cennou lekci v tom, jak brutální je svět velkého byznysu. I tak ale Scour zprvu prosperoval. Zakladatelé se přesunuli do Ovitzových stylových kanceláří v Beverly Hills, najali sedmdesát zaměstnanců a dozvěděli se něco o tom, jak to v byznysu v L. A. chodí. To když četli knihy, které jim dali lidé od Ovitze, jako například Umění války od Sun Tzua a 48 zákonů moci od Roberta Greena. Kalanick a jeho kolegové věřili, že bude možné s držiteli autorských práv spolupracovat při vytváření efektivnějšího a ekonomičtějšího způsobu distribuce médií přes internet. Když pak přišel vykutálený Napster a technologii Scouru posunul dál, když umožnil lidem soubory nejenom vyhledávat, ale také si je vyměňovat, Scour se ho pokusil rychle dohnat. Představil vlastní verzi této služby s názvem Scour Exchange, díky které bylo ještě snazší vyměňovat si audio- a videosoubory bez placení. Pak se Hollywood probudil, uvědomil si dopad tzv. peer-to-peer sdílení a jal se ho rychle zničit. Kalanick a jeho kolegové se sešli se všemi hlavními hudebními a filmovými studii a měli za to, že ta jednání dopadla dobře. Jenže v červenci 2000 zažalovalo třiatřicet mediálních společností včetně významných hudebních a filmových profesních organizací Scour o závratnou částku 250 miliard dolarů. „V tomhle sporu jde o krádež,“ řekl legendární předseda MPAA (The Motion Pictures Association of America, nezisková profesní 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258456
skupina hájící práva filmových studií, pozn. překl.). „Technologie možná krádež zjednodušuje, ale to neznamená, že je správné krást.“14 Spojenci Scouru se rozhodli zachránit si vlastní kůži. Dokonce i Ovitz se snažil co nejvíce se distancovat a dle pozdějšího Kalanickova tvrzení za ním dokonce poslal spolupracovníka, který mu hrozil fyzickou újmou, pokud se pokusí do toho Ovitze ještě víc namočit.15 Ovitz popírá, že by kdy Kalanickovi vyhrožoval, a mluví o něm s uznáním jako o mladém, leč schopném vyjednávači, který ale nepochopil situaci, když se celý tvůrčí průmysl postavil proti sdílení souborů. „Travis nechápal, že jsme [podporou Scouru] udělali chybu,“ řekl mi Ovitz v roce 2015 na technologické konferenci. „Neuvědomili jsme si, že si děláme nepřátele mezi držiteli práv k duševnímu vlastnictví. Když vás zažaluje každá nakvašená hudební a filmová společnost a každý na světě, kdo má vaši IP adresu, tak to něco značí. Travise to nechávalo chladným. Mě tedy rozhodně ne.“ Advokáti Scouru, stejně jako kolegové zastupující Napster, věřili, že společnost je chráněna ustanoveními o „bezpečném přístavu“ v Digital Millennium Copyright Act z roku 1998, která jasně uváděla, že internetové společnosti nemohou být hnány k odpovědnosti za činy svých uživatelů. Scour tak podle jejich argumentace nebyl tím, kdo obsah poskytoval, ale jen ho vyhledával. Malý startup však nemohl doufat ve vítězství v boji se spojenými silami celého mediálního průmyslu. Na podzim roku 2000 propustil většinu zaměstnanců, a aby se vyhnul sporu, raději vyhlásil bankrot.16 „Tehdy jsme opravdu pochopili, jak svět funguje,“ říká Droege. „Nejde o to, jestli jste v právu, nebo ne.“ Když soud bankrot vypořádával, veškerý majetek firmy byl během patnáctiminutové aukce prodán málo známé společnosti z Oregonu.17 Kalanick, tehdy stále mladý ve věku čtyřiadvaceti let, se musel dívat, jak všechno, pro co tak tvrdě dřel, jeho sen, kvůli kterému nechal školy, zašlapali do země mocné společnosti a jejich drazí právníci. Byl to ten typ traumatu, které dokáže osobnost mladého podnikatele posílit. Bylo to ale taky prostě a jednoduše depresivní. „Když jsme pak skutečně a oficiálně zbankrotovali, spal jsem každý den asi tak čtrnáct hodin,“ řekl mi později.18 Na veřejnosti se snažil držet hlavu vztyčenou. „Hrál jsem hru, které říkám ‚Hraj to, dokud nevyhraješ‘. V podstatě jsem se vzpíral skutečnosti. Když to děláte moc dlouho, když se v tom neúspěchu dlouho koupete, nakonec vás to zničí.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258456