Petr
„Jak to myslíte, že ji nebudete ihned hledat?“ křičel Petr do telefonu na policistu, konajícího službu na centrále. „Vy jste její manžel nebo partner?“ vyptával se muž na tísňové lince. „Co je vám do toho, sakra! Když říkám, že zmizela, tak je snad jedno, kdo jsem já,“ rozčiloval se dál Petr. „Vážený pane, toto je tísňová linka. Vřele bych vám doporučoval, abyste se zastavil u nás na stanici, tam s vámi sepíšou protokol, pokud máte důvodné podezření, že se vaše přítelkyně ztratila,“ snažil se Petra uklidnit. „Jestli na tom kusu papíru, kterej sesmolíte, závisí její život, tak jsem tam hned.“ Petr vztekle zavěsil a začal se oblékat, aby vyrazil na služebnu trochu jim tam zvednout mandle. Obával se, že pokud se patřičně nerozčílí, nebude se nikdo z policistů zajímat o to, co se vlastně přihodilo. A něco se stát muselo. To mu bylo jasné. Už několik dní neviděl ani Karolínu ani nikoho, kdo by k ní šel na návštěvu. Dokonce ani ten hromotluk, co mu vyhrožoval, se tady neukázal. Celé dny a noci bedlivě naslouchal, jestli se náhodou neozvou z jejího bytu nějaké zvuky. Vždy, když měl pocit, že něco zaslechl, přilepil ucho na zeď a doufal, že uslyší třeba téct vodu nebo splachovat 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258424
toaletu. Jindy vyšel na chodbu, posadil se ke Karolíninu bytu a čekal zády opřený o dveře. Když už byl celý zdřevěnělý, pomalu se zvedl a nespokojeně se odšoural zpátky do svého bytu. Druhý den na policii podal oznámení o Karolínině zmizení. Ovšem měl pocit, že mu policisté příliš nevěří. Sice s ním sepsali protokol a slíbili mu, že se tím budou zabývat, ale vnitřně cítil, že to bylo stejně marné, jako když poprvé volal na tísňovou linku. „Jste si jistý, že se jen tak nesebrala a někam neodjela?“ ptal se znovu vyšetřující policista. Petr už měl pocit, že si z něj dělají legraci. Stále dokola opakoval to samé, ale jako kdyby ho nikdo neposlouchal. „Tak si to přečtěte a tady dole to podepište.“ Udělal klikyhák a ani to nečetl. Když viděl ten přístup, bylo mu víc než jasné, že se bude muset dát do pátrání sám. Odcházel ze služebny zklamaný a znechucený. Toulal se ulicemi města a přemýšlel. Kam jen se mu mohla Karolína podít? Stýskalo se mu po ní. Chyběla mu a on byl bezradný. Určitě by neodešla jen tak bez rozloučení. Tím si byl absolutně jistý.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258424
Naděje na útěk
„Něco bych od tebe potřebovala,“ zašeptala Karolína do ucha jednomu ze svých pravidelných zákazníků. Měla pocit, že mu může věřit. Byl na ni vždy milý a něžný. Nikdy po ní nevyžadoval nic drsného, co by se jí nelíbilo a naopak, snažil se, aby si i ona sex s ním užila. Byl mladý a statný. Líbil se jí. Všichni mu říkali MUZIKANT, ale nikdo nevěděl proč. Neptala se. Jen vždy poslušně plnila to, co po ní chtěl. Často spolu ještě dlouho po styku debatovali, a on si za tuto službu pokaždé rád připlatil. Jen aby byla chvilku jenom jeho a mohl si s ní povídat o všem možném. Kdyby to nebylo ve vykřičeném domě, zaručeně by měla pocit, jako kdyby se scházela se svým milencem. Klidně by mohl být jedním z jejích sponzorů. Jistě by mu to nevadilo. Sám mnohdy mluvil o tom, že by si ji nejraději vykoupil sám pro sebe, aby nemusela sloužit tomu proradnému Hugovi. „Cokoli si budeš přát, zlatíčko,“ odpověděl a položil se vedle ní. Hladil ji po noze a čekal, s čím přijde. „To, co ti teď řeknu, je tajné.“ „Chápu. Nikomu nic neřeknu, neboj se.“ „Je to nebezpečný.“ „Aha. Konečně ses rozhodla vypadnout?“ „Jak to víš?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258424