– morris gleitzman –
Borovicové větve, které za sebou Dom táhne, je zametají. Vlastně je to plášť z větví, který jsem mu původně vyrobil. O kus jsem ho prodloužil, zavěsil na provaz kolem Domovy šíje a funguje vážně dobře. Zůstává po nich nepatrná stopa, ale rozhodně ne tak hluboká jako lidské nebo koňské stopy, a myslím, že brzy je zavane čerstvý sníh. „Dobrá práce,“ pochválím Doma šeptem a on přidá se sněhovou metlou do kroku. Můj kompas nás vede na sever. Není sice osvícený jako moje hodinky, ale nevadí. Ve tmě ho nebudeme potřebovat. Do večera budeme v hlavním táboře. Jestli vydržím celý den na nohou. Obě moje tílka zůstala v nemocničním bunkru. Ten hle kabát je tenký, otrhaný a příliš malý a nechrání mě před větrem. Přitulím se k Domovi kvůli teplu. Co je to za zvuk? Srdce mi spadne až do kalhot. Vím, co to je. Bezpečnostní pojistka na pušce. „Stůj, nebo střelím,“ pronese známý hlas. Zpoza stromu vystoupí Szulk. Museli se s panem Pavlem vrátit dřív. Zůstaneme s Domem stát. Szulk se ušklíbne na dvojici partyzánů, kteří jsou s ním. – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258354
– když –
„Možná stejně budeme střílet,“ řekne jim. „Ne, nebudeme,“ namítne jeden z těch dvou. „Ten kluk neutíká a není ozbrojený. Nezastřelím neozbrojeného kluka. Ať to udělá Pavel.“ Pan Pavel se tváří, jako že to opravdu udělá. Stojí na mýtině, v ruce drží zbraň, propichuje zlostným pohledem Doma, zametací kartáč na sníh i mě. „Mazaný pokus o útěk,“ ušklíbne se Szulk. „To se Židům musí nechat – jsou mazaní.“ Zdá se, že na pana Pavla mazaní lidé nedělají nijak velký dojem. A neposlušní lidé už vůbec ne. „Byl to můj nápad,“ zaskřehotám. „Ne Domův.“ „Felixi,“ vykřikne vyděšený hlas. Z bunkru na spaní k nám pospíchá Juli. Když přiběhne blíž, vidím, že si prohlíží kartáč na sníh. „Felixi,“ zpraží mě. „Slíbil jsi, že ten vynález nebudeš zkoušet venku beze mě.“ Nechápavě na ni hledím. Netuším, o čem to mluví. Už vím. Snaží se mi poskytnout dobrou ochranu. Pan Pavel po ní zle loupne očima. „Vynález?“ zeptá se. „Vysvětlovala jsem Felixovi, jaký problém pro nás představují stopy ve sněhu,“ odvětí Juli. „A on vymyslel tohle.“ Szulk si znechuceně odfrkne. – 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258354
– morris gleitzman –
Pan Pavel nic takového neudělá. Tváří se pochybovačně, ale zaujatě. Křečovitě stažené útroby se mi pomalu uvolní. „Funguje to?“ zeptá se pan Pavel Szulka. „Zahlazuje to stopy?“ Szulkovi se do odpovědi moc nechce. „Ano, zahlazuje,“ odpoví další z těch, kteří mě chytili. Pan Pavel se znovu podívá na zametací kartáč na sníh, pak udělá něco, co ještě nikdy neudělal. Štípne mě do tváře, v dobrém. „Dejte mu kousek špeku,“ přikáže jednomu z partyzánů. „A koni oves.“ Samou úlevou se ani nemůžu nadechnout. Dom neměl oves od chvíle, co jsme odešli ze statku. Panu Pavlovi se můj vynález musí vážně moc zamlouvat. A špek je velice zvláštní odměna. Táborová zásoba je ukrytá v pytli na nějakém tajném místě, které zná jen pan Pavel a pár dalších. Juli říká, že obvyklý příděl je jeden mražený plátek, slaný, tučný a lahodný. Zatímco dotyčný odejde sehnat oves pro Doma a špek pro mě, pan Pavel a pár dalších si nechají od Doma předvést, jak zametací kartáč funguje. Představuju si, jak Dom vyráží na bojové výpravy. Jak pomáhá partyzánům přikrást se k nacistům a pak beze stop zmizet. Gabriek by byl moc pyšný. Juli mě chňapne za paži. Než jí stačím poděkovat za výbornou ochranu, odvede mě na druhou stranu mýtiny. – 102 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258354