Vladimír Mikeš Vidím už život z druhé strany
Je to nad lidské síly Je to nad lidské síly. Posvátné není k nalezení. Za chvíli vyprší mi lhůta života a stále to přebývá kdesi na druhém břehu u skákadla, prkna vysunutého na kůlech nad vodu. Teskní po skotačení kluků. Cosi se odtamtud upřeně dívá na zdejší břeh. Mnozí nám ze života odcházejí a živých nepřibývá. O deváté hodině ranní, když padá mlha, věštkyně krásného dne, není po nich ani potuchy. Rád bych je tu měl všechny až k horkému okraji lesa. S věnečky jestřábníků kolem hlavy, čarovného kvítí, co roste u jezera. Tolik jich bylo, celá stráň by jimi rozkvetla, bolavé nohy by mohli smočit dole v jezeře, jména některých už dávno vypadla z paměti, ale z vrásčitých tváří svítila by pohaslá mladost. Možná tu jsou, ale neviditelní pro pozemské oči. (22. 4. 2016)
96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258329
Na poslední příčce stojí otec Na poslední příčce stojí otec, riskuje pád z pětimetrové výše. Stojí to jablko za to? volá matka. A on se natahuje ještě výš do koruny jabloně obsypané plody. Chce okusit právě toto jablko, na prkýnku rozkrájet na čtvrtky, oloupat a plátek za plátkem se těšit tím sladkokyselým vítězstvím. Zdá se, že každou chvíli vítr pozdvihne jeho vetché tělo a zavíří jím nad korunami. Ale ta chvíle se už nikdy nemusí opakovat, vystoupit do takové závratné výše kvůli poslednímu jablku, jehož chuť se rozplyne na jazyku. Konečně! Drží je v dlani, červeně žíhané, dosáhl svého, je šťasten, větev zbavená tíže se pozvedla k modrému nebi. A nyní to neuspěchat, zvolna v kuchyni na prkénku rozkrájet jablko, dívat se oknem do košaté koruny, před půl stoletím zasadil ten strom, padesát let mu šťavnatěl před očima, zdálo se mu, že stojí za to z poslední příčky pokochat se dílem života, kde na nejvyšší větvi se houpe nejsladší rajský plod. Větev zbavená tíže se ještě víc vzepjala k nebi. (25. 4. 2016)
Připravte se Připravte se, budete zaliti sluncem z modrého nebe, v tomto pošmourném odpoledni. Záleží ještě na něčem?
Vladimír Mikeš | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258329
Dokonce chlorofyl říčních řas se chvěje pod náporem světla. Je to vteřina ticha. Tak pojďte, pojďte všichni. Nebojte se oslnění neviditelným zúžením. Kdo se to tam krčí za keřem? To jsi ty? Nebo ty? Některé tváře jsou k nepoznání, ale sotva promluví, jsem doma. Mluvím ze břehu řeky zapomnění jménem Tichá Orlice, hvězdy padají na její hladinu, teď je ta pravá chvíle osvěžit se hlubokým douškem ve vteřině svatořečení. (27. 6. 2016)
Pustá je naše zahrada Pustá je naše zahrada, opuštěná, živila nás za války, každý ždibec půdy se za rok třikrát obrátil, aby vydal plody. Brambory vzadu, rané, letní a pozdní, řady mrkví, celeru, petržele kořenové a kadeřavé, v rohu libeček, u bazénku křen s velkými listy, keře rebarbory, šťavnaté, až dech se tajil, stahovaly se ze stonků dlouhé pásy slupky, uprostřed mezi jabloněmi kedlubny, kapusta kadeřavá a hlávková, pórek a vedle rajčata, cibule, česnek, bachraté hlávky salátu, natřikrát po sobě sázeného, majoránka, u plotu maliny, jahody, rozmarýn u cestičky, voňavá máta 98 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258329