A tak se to ve mně hádalo a moje další rozhodování se přiklánělo jednou na tu stranu, podruhé na tamtu a ještě ke všemu mi začala být zima. A jako by to nestačilo, i čas pokročil a zdálo se mi, že je jaksi víc tma, za chvíli zapadne sluníčko a já tady zmrznu, protože jsem si nevzala s sebou deku a… co když se najednou objeví Mulisák? Určitě přijde, protože jsem utekla do světa a naši jistě budou mít starost. Vždycky chodí, když zazlobím, bouchá smetákem do okna ložnice a brumlá pořád dokola hlubokým a skřípavým hlasem: „Mulisi, bulisi…“ Tato vzpomínka mě tak vyděsila, že jsem vyskočila jak jelen, vyběhla ven, popadla kolo schované za rohem seníku a rozjela se, jako by mě honily běsy. Pořád jsem měla dojem, že mě Mulisák pronásleduje, a kdybych se otočila, tak ho jistojistě uvidím. Doma jsem byla v rekordní době. Jaká to byla pro mě úleva, ani nevíte. Měla jsem pocit, jako bych se z nějakého nebezpečného místa plného nástrah po dlouhé době vrátila do teplé náruče domova, ale asi jsem nebyla pryč tak dlouho, protože mě nikdo nepostrádal. Dokonce náhle objevivší se maminka v domovních dveřích jen tak ledabyle prohodila: „Tak co, už ses ze světa vrátila?“ To mě ihned popudilo a zalomcoval ve mně opětovný vztek, ale pak jsem se kradmo ohlédla a řekla si, že raději něco vydržím, než být chycena Mulisákem. A tak tenkrát můj útěk za hranice všedních dnů neslavně skončil. A brzy bych na něj i zapomněla, kdyby mi občas maminka jen tak
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258195
mimochodem neučinila nabídku: „Až půjdeš příště do světa, řekni mi to dopředu, abych ti mohla s sebou upéct buchty.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258195
Miluška AŤ JE ROK STUDENÝ NEBO HORKÝ, POMOHOU TI SEDMIHORKY
(SLOGAN LÁZNÍ SEDMIHORKY) „Tak letos, tatínku, asi pojedete sami,“ řekla maminka a zatvářila se smutně. „Mě bolí celý člověk a jen bych vám všude překážela.“ Já, jako správné dítko, jsem měla říkat: „Ale maminko, bez tebe to nepůjde,“ ale místo toho jsem si, jako malý nezbeda, pomyslela: „Jé, to budeme lézt po kopcích, nikdo nás nebude pořád napomínat, že se nám něco stane a nebude mít o nás strach.“ Tatínek řekl: „Pomalu, pomalu, ještě nepadlo slovo, že někam pojedeme a už se plánuje.“ „Však já bych opravdu nemohla,“ řekla nešťastně maminka. „To víš, že mě to mrzí.“ Já koukala z jednoho na druhého jako při ping pongu a začala jsem smlouvat: „Maminečko! Vždyť by to nemusely být vysoké kopce. Stačily by ty malé, ale musely by tam být,“ to jsem řekla s hrůzou vzpomínajíc na roviny, po kterých jsme šli loni. Tatínek odešel do pokoje a přišel s psaním. „Tady mi přišel dopis od Jardy Manovýho, a ten nám asi nařídí směr. (To byl francouzský legionář a s tatínkem si psali a navštěvovali se jako dva bratři). Paní
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258195