„Nejstrašnější bylo, že místo aby šla do suterénu, kde spala panská a pradlena, nebo do čeledníku, kde nocovalo služebnictvo, místo aby k sobě někoho zavolala, chodila jen z pokoje do pokoje, protože už s jistotou věděla, že je s ní konec, a dokonce si umanula psát lístečky. Psala: „Čtvrt na jednu. Pořád chodím sem a tam. Cítím, že jsem ztracená. V sadě někdo je. Vím dokonce, že jsou dva…“ „Právě odbila jedna – dole, na velkých hodinách ve vestibulu. Odbila tak strašně a slavnostně… Nebudu ale celou noc spát, budu se bránit…“ Hrála na klavír cake-walk – mnohokrát se dala do hraní, hrála bouřlivě, se zoufalou veselostí, a stále toho nechávala: „Hraju cake-walk jako šílená,“ psala, „moje hrůza už hraničí s extází – ani jednou nejsem s to dohrát do konce…“ Pak se v pracovně přehrabovala ve skříni s knihami, dívala se do nich a házela je na podlahu, všechna dvířka nechala zotvíraná, hledala něco ke čtení a nakonec si vybrala svazek Reclusova zeměpisu.“*) V současnosti je situace taková, že veřejný život se prolíná se soukromým. Žije tak hodně lidí. Nemají na vybranou. Práce je důležitější než kdykoli předtím. V první řadě musíte zajistit svou fyzickou existenci, abyste měli pokoj a mohli se věnovat koníčkům. Nejlepší by pro mne bylo, kdyby má práce byla i mým koníčkem, což je zatím jen částečně. A tak si nechávám své staré koníčky, což je literatura, teď se k tomu přidala matematika, kvůli ní musím omezit sledování filmů. Mám své oblíbené, které mohu vidět pořád dokola. Když jste zaměřen na detaily, nemůže vás jeden film omrzet. *)
BUNIN, Ivan Alexejevič. Strašná povídka. In: Lupiči mrtvol. Světové horrory. Praha: Orbis, 1970, s. 77–78. ISBN neuvedeno.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258171
Vždy ho vidíte jinak, všimnete si věcí, kterých jste si předtím nevšimli. Sledování filmů je pro mě vlastně nebezpečné, okrádá mě o čas, ale jak už jsem psala, neberu čas jako ostatní. Poslední měsíc se snažím využít permanentku do sauny, protože mi dělá hrozně dobře, hlavně psychicky. Není to proto, že se jedná o společnou saunu, kde mohu pozorovat nahé muže různého věku, i když mě to nijak nepohoršuje. Je to kvůli saunování samotnému. S autismem jste více vázáni na své tělesno. Více se vnímáte, každou změnu registrujete, tělo je pro vás zátěž, vrozený majetek, kterého se nemůžete zbavit. Saunování vzpruží tělo a zároveň s tím i mysl. Spřátelí vás s vlastním tělem. Nadto něco pochytíte z lidské komunikace. Lidé jsou tam uvolnění, chodí někdy v páru, takže se dozvíte, jak funguje jejich manželství. Mluví spolu a vy pro ně neexistujete. Ideální zdokonalování sociálních dovedností pro lidi s autismem. Takové relaxační záležitosti, jako jsou sauna nebo bazén, navštěvuji výhradně sama, samozřejmě bych někdy šla i s přáteli, ale momentálně nikdo nemá zájem. Nedovedu si ale představit, že bych měla chodit hromadně s nějakými jinými lidmi s Aspergerovým syndromem, které vůbec neznám. Mám na mysli to organizování akcí nějakou neziskovou organizací. Uvědomuji si, že pro některé lidi je to přínosné vzhledem k jejich sociální fobii, ale opravdu asi jenom pro ně. Kdo je schopný jít sám, chce si užít atmosféru, ve které může prožít sám sebe. Jinak vám do toho – jak kdysi řekl jeden můj bývalý partner – pořád někdo „kecá“. Někdy poslouchám hudbu, ale to se snažím střídat písničky, protože jinak uváznu na jedné melodii. Melodie vyvolává hodně představ, je proto zapotřebí silné vůle pro její ukončení, vymazání z přítomnosti, aby se uvolnil prostor pro další činnosti. Vzpomínám si na jedno svoje období, kdy mě nic nebavilo. Nechci to rozebírat, protože to byl divný stav sebeodcizení.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258171
Přebíjela jsem to úklidem, začala jsem ráno mytím nádobí, zametala jsem a vytírala podlahu. Bylo v tom něco uvolňujícího, ale nemělo to dlouhodobý účinek. Na začátku bylo líp, na konci hůř. Pamatuji si, že mě z toho vytáhl můj nejstarší zájem, čtení. Najednou jsem přistála zase na známé planetě. Nejdříve jsem si přečetla celé Andersenovy pohádky. Ono to není tak trapné, jak by si někdo myslel, je tam dost zvláštní moudrosti. Například v té pohádce o pěti hrášcích. „Bylo pět hrášků v jednom lusku, hrášky byly zelené a lusk byl také zelený, i myslely si hrášky, že celý svět je zelený. A tak tu seděly v jedné řadě a neustále přemýšlely, neboť něco dělat musely.“*) Později jsem si v časopise přečetla o podobných potížích spisovatelky Virginie Woolfové, která si svou depresi chtěla vyléčit domácími pracemi a přerovnáváním knih. Po mnoha neúspěšných pokusech, jak si těmito záslužnými činnostmi srovnat psychiku, napsala omluvný dopis svým přátelům, kde je informovala o svém konci, dala kámen do kapsy a skočila do rybníka nebo řeky, už si nepamatuji. Vždy jsem si vážila svého volného času, a čím jsem starší, tím si ho vážím více. Mám velkou potřebu samoty a umím najít způsob, jak se zabavit, aniž bych k tomu potřebovala přítomnost jiné osoby. Mí přátelé by se dali spočítat na prstech dvou rukou, ale vystačím si s nimi. Jsem zatížena starostmi jako „běžní lidé“. Uklízím, nakupuji v supermarketu, chodím do banky a na poštu. Komunikaci tedy vedu vesměs účelovou, při které mi vše připomíná, že čas jsou peníze. Jenže ne všichni lidé berou čas stejně. Nedovedu také dostatečně rychle myšlenkově přepínat z tématu na téma. Tento fakt mě myslím chrání před závislostí *) ANDERSEN, Hans Christian. Kniha pohádek. Praha: Svojtka & Co., 2015, 512. ISBN 978-80256-1602-4.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258171