Barva… Jaké štětce asi tvůrce hlavy použil na své dílo? Eliáš Sattler se pečlivě rozhlédl po ztemnělé místnosti. Starý rekvizitář vypadal, že se mu ulevilo, když ho Sattler poslal domů, a ani nevyzvídal, jaké má vůbec právo tady být a co tu chce zjistit. Sattler rozsvítil jen jedno z přítomných elektrických světel. Teď, sám a v klidu, si chtěl nejdřív udělat ničím nerušený olfaktorický dojem. Trzebicky mu na odchodu ukázal, kde hlavu našel: spočívala na stříbrném podnose vedle hlavy titulního skotského krále ze závěrečné scény Verdiho Macbetha, docela vzadu v rekvizitárně. Sattler se u toho místa zastavil. Na polici byly kromě teď už jediné hlavy uloženy větve – nepochybně kráčející Birnamský les –, čarodějnický kotlík s kašírovanými plameny pode dnem, několik mečů, kopí a dílů brnění. Pach lepidla, papíru a barvy tu nebyl výraznější než u police s rekvizitami Salome. Šprýmař či sabotér musel hlavu upravit někde v téhle místnosti, ale ne tady. U Macbetha ji zřejmě ponechal čistě z toho důvodu, aby na její změnu Trzebicky nepřišel hned, ale zároveň se našla včas, aby si zahrála na scéně. Nemluvě o symbolickém důvodu: dvě useknuté hlavy bok po boku… Výhružné poselství tím jedině získávalo na síle. Sattler se právě chystal porozhlédnout, kde k úpravě hlavy asi došlo, když ucítil nepatrný průvan – a s ním náznak potu, strachu, hněvu a skoro vyčpělou stopu citrusů a kosatce. Tentokrát se ani nemusel otáčet, aby věděl, kdo vstoupil. „Tušíte, kdo to provedl?“ V hlase Beatrix Rothové zaznívalo ostří, které tam předtím nebylo, ani když ho přistihla při prohledávání šatny.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258056
„Zjistím to,“ pravil Sattler stručně. „Pokud budete potřebovat pomoc, můžete se mnou počítat.“ Nemohl si nevzpomenout na jejich předchozí rozhovor. „Co se stalo s vyhrožováním lahvičkou čpavku?“ „Nemějte obavy, na to pořád může dojít, pokud si budu myslet, že děláte něco nepřístojného,“ odvětila suše. Se zájmem naklonila hlavu, když spatřila, jak si Sattler prohlíží polici s proprietami k Figarově svatbě a vzápětí k Rienzimu. „Hledáte stopy po tom, kdo to provedl?“ „Nejdříve kde. To mne snad dovede i k odpovědi na kdo.“ Dřív mu napověděl zrak než čich: na podlaze v koutě zbylo pár sotva patrných kapek barvy. Další šmouha se nacházela na boku jedné z polic, nápadně prázdnější oproti ostatním, obzvlášť proti dlouhým řadám wagnerovských rekvizit. Podle popisku Debussyho Pelleas a Melisanda. Ano, to byl prý ve zdejším podání minimalističtější kus. Melisandin hřeben, Ynoildův míč, meč, koruna, svícen se širokou základnou… Vedle nich dost místa k práci. Lepidlo i barva – a bohužel i krev – tu byly cítit nejvýrazněji. Muselo ovšem dát práci hlavu upravit tady – bez většího prostoru a lepšího osvětlení k pohodlnější práci, nejspíš vestoje, pokud si její tvůrce nepřitáhl některou z rekvizitních židlí. Muselo trvat hodiny, než vymodeloval přesnou podobu Bianchiho! Sattler si natáhl hedvábné rukavice, které nosíval ve vnitřní kapse saka, a jal se prohledávat polici. Ulevilo se mu, že Rothová se nepokoušela na nic sahat – jen jeho činnost se zájmem pozorovala. Krutý šprýmař po sobě na první pohled nic nezanechal. Když se ovšem Sattler sehnul, aby se podíval ještě na zem pod policí, zahlédl cosi v prachu u stěny. Natáhl ruku, aby pro ten drobný předmět
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258056
sáhl, a při tom zvířil nahromaděný jemný prach. Ten ho nepříjemně zašimral v nose a Sattler se neubránil kýchnutí. „Na zdraví,“ podotkla kdesi nad ním Rothová. Sattler se vynořil s knoflíkem v ruce. Byl to docela obyčejný knoflík, jaký člověk našel na většině pracovních oděvů. Takové tu povětšinou nosili kulisáci, osvětlovači, ale i někteří rekvizitáři nebo uklízeči. Mohl ho tu zcela nevinně ztratit kdokoli z nich; ovšem jeho umístění bylo přinejmenším podezřelé. „Stopa?“ ozvala se zpěvačka bezmála dychtivým tónem. „Možná,“ pravil vyhýbavě. Zabalil knoflík do hedvábného kapesníku, aby se k němu pak mohl v klidu vrátit, a zaměřil se opět na polici s proprietami k Pelleovi a Melisandě. Všudypřítomný prach dělal soustředění na pachové vjemy složitějším, ale ne nemožným. Snažil se dýchat lehce, mělce, aby ani s tváří poblíž rekvizit moc nezvířil prach usazený vedle nich a v menší vrstvičce i na nich, ač se ještě před nedávnem používaly – představení v divadle přestali uvádět brzy na jaře a na podzim se mělo vrátit. „Můžete poodstoupit o kus dál?“ požádal tiše Rothovou. Ke cti jí sloužilo, že se hned nevyptávala proč, ale odstoupila, a teprve pak se zeptala: „Proč? Pomůže vám to soustředit se?“ Chtěl jí odpovědět, ale cosi upoutalo jeho pozornost: svícen, který ve hře stál vedle Melisandina lůžka. To, co ho na předmětu zaujalo, ale nebyl jeho účel. Byl to pach, který ze svícnu vycházel. Slabý, vyčpělý, téměř neznatelný pod zápachem lepidla, barev a krve, ale zcela nepochybně skutečný. Vzápětí se skoro vytratil, když se pohnul vzduch – to jak se Rothová bezděčně zase přesunula blíž. „Co tam vidíte? Nebo… cítíte?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258056