___
slavnost rozkvetlých sakur II
103
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Otočil ke mně hlavu. „Proč se ptáš?“ „Nejsi unavený?“ „Jen prostě stárnu,“ odpověděl. „To není pravda.“ „Ale je.“ „Ne, není!“ Byla jsem nezvykle umíněná. Zasmál se a uklonil se mi. „Tohle bylo ode mne nezdvořilé, když vím, že my dva jsme stejně staří.“ „Ne, tak jsem to nemyslela.“ Přemýšlela jsem o Senseiovi. Ten o sobě nikdy neřekl, že je „starý“. Nebyl ještě dost starý na to, aby vesele žertoval o svém věku, navíc neměl ve zvyku o takových věcech mluvit. Stála jsem tam na ulici a cítila jsem se v tu chvíli od něho velmi daleko. Tu vzdálenost mezi námi jsem hluboce vnímala. Nejen náš věkový rozdíl nebo to, jak daleko se nachází od místa, kde právě stojím, ale především tu absolutní vzdálenost, která byla mezi námi dvěma. Kodžima mne znovu objal kolem pasu. Ne že by mne doslova chytil za pas, ale spíše mi položil ruku kolem pasu, aniž se mne skoro dotýkal. Počínal si velice obratně – ten dotek byl tak lehký, že jsem se ani nemohla z jeho objetí vymanit. ‚Kdepak se tohle mohl naučit?‘ napadlo mne bezděčně. Když mne takhle „držel“ kolem pasu, připadala jsem si jako loutka, se kterou manipuluje. Přešel ulici a zamířil kamsi do tmy. Vedl mě s sebou jako loutku na provázku. Před námi jsem uviděla školu. Brána byla pevně zavřená. Takhle v noci, ve světle pouličních lamp se zdála školní budova obrovská. Kodžima začal stoupat po cestičce nahoru na hráz a já šla s ním.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258042
HIROMI KAWAKAMIOVÁ __ PODIVNÉ POČASÍ V TOKIU
104
Slavnost rozkvetlých sakur již skončila. Nikde nikdo nebyl. Dokonce ani žádná kočka. Když jsme ze slavnosti odcházeli, všude se povalovala spousta špejlí od jakitori, prázdných lahví od saké a sáčků od uzených olihní a všichni seděli namačkáni na sebe na rohožích, ale teď v noci nebylo na hrázi po slavnosti ani památky. Všechny odpadky i prázdné plechovky byly uklizeny a zem byla důkladně zametena bambusovými košťaty. Vyprázdněny byly dokonce i všechny odpadkové koše na hrázi. Jako by celá ta slavnost rozkvetlých sakur předtím byla jen pouhý přelud, fata morgána. „Všechno je pryč,“ řekla jsem. „To mě nepřekvapuje,“ odpověděl Kodžima. „Proč ne?“ „Učitelé, to jsou lidé, kteří svědomitě dbají na dodržování společenských pravidel,“ řekl. Vyprávěl mi, že před několika lety se před začátkem školního roku zúčastnil podobné slavnosti rozkvetlých sakur. Tehdy zůstal až do konce, a když se slavnost chýlila k závěru, viděl na vlastní oči, jak se učitelé pustili do rozsáhlého úklidu. Někteří sbírali papírový odpad do plastových pytlů, které si pro ten účel předem připravili. Jiní nosili prázdné lahve a skládali je na korbu nákladního auta z obchodu s alkoholem, které bylo ke konci slavnosti přistaveno u vchodu do školy. Jak řekl Kodžima, určitě je předem objednali, aby dorazilo přesně ve stanovený čas. Jeden z učitelů spravedlivě rozděloval kolegům, kteří se rádi napili, lahve se zbytky saké. Další učitelé přinesli ze školního hřiště košťata a zametali. A jiní chodili a sbírali do krabic všechno, co zůstalo na zemi. Všichni pracovali rychle a efektivně, jako dobře vycvičená vojenská jednotka. Neuplynulo ani čtvrt hodiny a veškeré stopy po rušné
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258042
___
slavnost rozkvetlých sakur II
105
slavnosti, která tam ještě chvíli předtím probíhala, zmizely a všude bylo zase čisto. „Úplně mě to ohromilo. Jen jsem tam stál a nevěřícně na to zíral,“ uzavřel Kodžima své vyprávění. Takže i letos učitelé po slavnosti zřejmě všechno takhle důkladně uklidili. Šli jsme s Kodžimou kousek po hrázi, kde se to ještě před hodinou muselo hemžit návštěvníky. Měsíc jasně zářil. Květy sakur měly v jeho svitu bledou barvu. Kodžima mne dovedl k lavičce, která tam v rohu stála. Pořád ještě mě rukou jemně „držel“ kolem pasu. „Myslím, že jsem trochu opilý,“ řekl. Tváře měl zarudlé, ale ty měl červené i předtím během slavnosti. Kromě těch zarudlých tváří nic nenasvědčovalo, že je skutečně opilý. „Venku je ještě dost chladno,“ řekla jsem bez souvislosti. ‚Co tu proboha dělám? Kam asi ze slavnosti odešel Sensei?‘ honilo se mi hlavou. Asi rychle uklidil sáčky od uzených olihní a špejle od jakitori z obchodní čtvrti, zametl pěkně zem a odešel někam se slečnou Išinovou. „Tobě je zima?“ zeptal se Kodžima. Svlékl si kabát a přehodil mi ho přes ramena. „Ne, tak jsem to nemyslela,“ řekla jsem reflexivně. „Tak jak jsi to tedy myslela?“ rozesmál se. Viděl, že se třesu zimou. Vůbec mi nebylo nepříjemné, že mne takhle prokoukl. Spíš jsem si připadala jako dítě, které před rodiči cosi skrývá, ale ti jeho tajemství prohlédnou. Po chvilce jsme se k sobě přitulili. Jeho kabát byl teplý. Slabě voněl kolínskou. Kodžima se pořád ještě usmíval. Přestože jsme se na sebe nedívali, s jistotou jsem věděla, že se usmívá. „Čemu se směješ?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným před sebe.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258042