Q.|Krumpáč.zlom
2.7.2002
16:56
Stránka 95
Deník 2.– Kamarád na stavbě • příběh z Brooklynu na hodinu,“ ujal jsem se slova já. „Nedám vám hodinovou mzdu. Kolik chcete za tohleto a za tu stěnu vzadu, co jste viděli? Tam potřebuji postavit cihlovou zeď.“ Otočil jsem se na Rosťu a chvíli jsme se dohadovali. „Když nám dáš všechno potřebné, nářadí, kromě ručního, lešení, materiál a lidi, když je budeme potřebovat, uděláme to za ... tisíc pět set dolarů.“ Otočil jsem se na Rosťu. Kývl. Zbyšek k nám přistoupil a řekl. „Dobře, dostanete všechno, co potřebujete, kromě ručního nářadí. Lešení mám tady a další přivezu. Začít můžete, kdy chcete.“ „Ve středu.“ „Ve středu.“ středa 27. září 2000 – stucco ... Dnes ráno jsme po domluvě s naším novým šéfem přijeli na známou adresu i s nářadím. Všechny detaily jsme pečlivě probrali, dostali jsme nákres celého průčelí domu i s poznámkami, kde má co být, Zbyšek nám vysvětlil, jak a kde mají být umístěny dekorativní linky vyryté v omítce, a mohli jsme se dát do práce. Včera jsme ještě navštívili Davida a Pištu, kluky od Afričana, abychom se u nich poradili, jak se vlastně celá ta venkovní omítka dělá. „Protože je třívrstvá, na první vrstvu se použije čistý portlandský cement s hrubším, neprosátým pískem, druhá se dělá již z cementu s vápnem a neprosátého písku a třetí z prosátého, jemného materiálu s cementem jako ve druhém případě“, radil nám Pišta. Takto vyzbrojeni vědomostmi jsme se směle dali do práce. Nejdříve jsme postavili lešení, několik hodin nám trvalo, jen než jsme našli všechny jeho potřebné součásti, zejména malé „banány“ mezi jednotlivá patra konstrukce. Abychom dosáhli vrcholu stavby, museli jsme vztyčit pět pater železa a dřeva. Již třetí poschodí se znatelně vychylovalo, protože lešení mělo pouze úzkou základnu, přibližně dva a půl na jeden a půl metru. Každé z pater je vysoké sto osmdesát centimetrů, na vrcholku třetího z nich tedy balancuji ve výšce pět a půl metru nad zemí. Ano, pro leckterého z vás to jistě není nijak dramatický zážitek, já jsem však stál na lešení poprvé, musel jsem postavit ještě další dvě patra, a to tím způsobem, že jsem vylezl na vrchol konstrukce, stoupl si na dvě úzká prkna položená na šířku ramen od sebe, vytáhl jsem železný díl, uchopil jej rukama a umístil na „banány“ zasunuté v nižší části lešení. Totéž se opakovalo i na druhé straně. Konstrukci jsem zajistil ocelovými kříži vpředu i vzadu. Potom položit prkna o patro výše a pokračovat stejně dál. Jenže ne v pěti a půl metru ale o metr osmdesát výš. Když od pobřeží vzdáleného jen nějaké dvě míle začal foukat „pořádně svěží větřík“,
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257959
Q.|Krumpáč.zlom
2.7.2002
16:56
Stránka 96
David Š. Couperfield – Deníky amerického krumpáče měl jsem tak akorát chuť se chytit prkenné podlahy a prosit o milost. Rosťu jsem nahoru nedostal vůbec, protože po jednom z jeho zážitků, kdy propadl několika patry lešení jako učeň, měl ke stavebním konstrukcím silnou antipatii. Tenhle boj jsem si musel vybojovat sám. Začali jsme pro jistotu odspodu a pokračovali směrem nahoru z levé strany na pravou. Abychom mohli pokračovat, museli jsme lešení při nanášení každé vrstvy čtyřikrát přestavovat. To znamenalo vždy rozebrat horní dvě patra, spustit je dolů, poponést lešení na další značku, postavit zbylá patra a pokračovat v práci. I když jsme se často velice snažili, podařilo se nám natáhnout celou vrstvu v dané čtvrtině, a ještě poponést lešení za celou dobu práce pouze jedinkrát. Tahání těžkých, dvacetilitrových kbelíků s maltou a ruční míchání směsi nás velmi vyčerpávaly. Jednoho dne mi vítr ofoukl záda a následující ráno mi nastydlá páteř odmítla sloužit. Děkoval jsem pánu bohu, že se zrovna toto ráno hustě rozpršelo a počasí nám samo práci překazilo. Zbyšek odjel na dovolenou do Polska a my jsme pokračovali v práci nerušeně a v pohodě. Zpočátku mi musel Rosťa často radit, jak a co udělat, ale již za několik dní jsem se stal natolik zkušeným „omítkářem“, že jsem dozor nepotřeboval. Potom jsme si rozdělili úkoly tak, že Rosťa míchal maltu dole a pracoval ve spodní části průčelí a já jsem tahal na laně kbelíky na lešení a pracoval nahoře, kam se mému parťákovi nechtělo. Když byl hezký slunečný den, pracovalo se nám nádherně. Jak se naše práce chýlila ke konci, začínal se nám výsledek líbit a majitel Joe’s Deli, kafetérie přes ulici, spolu se svým bratrem Tonym nás zahrnovali chválou téměř nezaslouženou. Tři týdny jsme se motali na lešení, než jsme celou omítku dokončili. Protože jsme měli nedostatek konstrukce, museli jsme dvanáctkrát přestavět celou plochu, abychom dosáhli z jednoho konce na druhý, a nakonec ještě dvakrát přesunout sníženou, dvoupatrovou část, z níž jsme vyškrabávali do omítky ozdobnou spodní linku. Na třetí vrstvu jsme použili jemný, přesátý písek a v celé ploše byl dvojnásobný počet drážek, protože okna byla vyrobena ze tří částí namísto dvou. Bez ohledu na domluvený obsah zakázky jsme také museli zakrýt všechna okna a hliníkové rámy igelitem a lepicí páskou. To všechno byly důvody, pro něž jsme nemohli přijmout původní, patnáctisetdolarovou odměnu. Rozhodli jsme se na kontraktorovi požadovat alespoň o tisíc dolarů více, abychom nějak kompenzovali časovou ztrátu způsobenou obtížnou opakovanou manipulací s lešením a dodatečně požadovanou prací. Také bylo na čase, abychom si
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257959
Q.|Krumpáč.zlom
2.7.2002
16:56
Stránka 97
Deník 2.– Kamarád na stavbě • příběh z Brooklynu našli něco stálého na zimu. Budova, na které jsme momentálně pracovali, vypadala dostatečně nedodělaně na to, abychom se zde mohli uplatnit. pátek 13. října 2000 ... Jedno odpoledne jsme si zavolali Zbyška, právě když přijel. Náš kickboxerský šéf měl na sobě svou oblíbenou riflovou bundu s kožešinovým límcem, růžovou baseballovou čepici a tmavé džíny. Vypadal opravdu jako z cukru. Seskočil jsem rychle z lešení a došel těch několik kroků k němu. „Zbyšek, jak je? Potřebuji s tebou mluvit. Za chvíli tu skončíme a nevíme, co budeme dělat.“ „U mě je práce dost, můžete zůstat.“ „To ano, rádi, ale my nevíme, za kolik nás vezmeš.“ „Kolik chcete?“ Zbyškovi svítila očka napjatým očekáváním. „Normálně děláme alespoň za dvanáct dolarů na hodinu.“ „To vám nedám, za to u mne dělají kluci, co jsou tu několik let. Tolik nemůžete chtít.“ „Hm, udělali jsme pro tebe těžkou a dobrou práci. Měl bys to ocenit. Jestli zůstaneme, dostaneme alespoň deset dolarů na start. Potom se uvidí.“ „Dobře, ale ani o cent víc. Deset dolarů. Když budete dobře dělat, nezůstanete zkrátka.“ Plácli jsme si. pondělí 23.10. 2000 – máme práci na zimu ... U Poláka jsem potom dělali ještě řadu měsíců. Společnost se jmenovala USA Drywall and Ceilings, Inc., a sídlila na adrese jeho bydliště. Ve firmě pracovalo několik Poláků, jeden Ukrajinec a pár Čechů. Parta lidí byla docela dobrá a někteří z našich kolegů časem získali hezké přezdívky. Zvláště aristokratický pan Vladimír, Polák, jenž každou diskusi uzavřel větou: „Bo u nas musi być vszystko zawsze elegancko“* Proto Vlodek dostal přezdívku „Elegancko“. Dalším z našich zajímavých kolegů byl také Polák, chlap před důchodem, který nosil i za nejnevinnějších podmínek na stavbě respirátor, aby se nenadýchal prachu a nečistot. A protože měl i postavu veskrze vetchou a chatrnou, pohyby jemné a trošku zženštilé, říkali jsme mu „Michael Jackson“. Tak bych mohl pokračovat ještě hodnou chvíli. Většina našich kamarádů na stavbě měla nějakou vlastní, charakteristickou vlastnost, průpovídku nebo zvyk a ty je v našich očích charakterizovaly, vymezovaly. Jeden z pomocníků se kdovíkde naučil české „do píči“ a používal to místo tečky za větou. Tomu jsme s Rosťou říkali samozřejmě „Do píči“. Pouze Zdeněk, malý, živý organismus, jako jediný po řadu měsíců žádnou přezdívku nedostal, *Všechno musí být vždy hezké.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257959