se po vyprahlé staré zemi, šlapali mezi staré otisky nohou. Radši bych byl prokletý, než bych znovu přijímal rozkazy od vládců. „Jak to souvisí se Stanicí dvanáct?“ „Co jste si myslel o veliteli Dvanáctky, Jerrickovi?“ zeptal se Venzer. „Schopný muž? Tvrdý?“ „Neschopný tlusRoch. Hlupák.“ „I když nám Duch milosrdenství velí mluvit o mrtvých jen dobře, to nejlepší, co můžu říct o něm, je, že je konečně mrtvý a já mohu na jeho místo jmenovat někoho jiného,“ řekl Venzer. „Překvapilo by vás, kdybyste věděl, že si Jerrick svoje postavení koupil? Jistěže ne. Váš otec vám koneckonců koupil celou rotu. Vládci za mnou posílají své bastardy a neteře, své nejmladší jelimany a jejich ještě neschopnější bratrance. Nemůžu svěřit ovládání Šídlova Stroje jejich třesoucím se prstům. Jedna falešná aktivace by mohla skončit katastrofou, to vám ani nemusím povídat. Tak jsem přístup ke Stroji zakázal. Mají komunikátory. V případě útoku na Pohraničí se Stroj ovládá odsud, ze srdce Stroje. Nemůžu svěřit spouštěcí páku nikomu jinému.“ To dávalo hodně dobrý smysl. Tak to s Venzerem chodilo. Uměl si poradit, i když musel vařit z vody. „Tohle ale Šídlo nezamýšlel,“ namítl jsem. Venzer zavrčel. „Šídlo je pryč. Jestli se rozhodne vrátit, může to uvést na pravou míru. Do té doby bráním Pohraničí já.“ Železný kozel možná neměl Bezejmenné v lásce, ale nenechal se jimi zastrašit – jako jeden z mála na celém světě. „A teP, co víte o tom návrhu, který chce Ezabeth Tanza přednést na dnešním zasedání rady?“ Tahle otázka rozhodně nepatřila mezi ty, které jsem od něho čekal. Měl se chtít dozvědět víc o tom malém parchantovi Zlatíčku. Měl dychtit poslechnout si o Tanzině vzplanutí a o tom, jak jsme jen o vlásek nepřišli o pohraniční stanici. „Nic mi do toho není,“ odpověděl jsem. Byla to pravda. „Pokud vím, přišla k vám včera v noci na návštěvu,“ řekl Venzer. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257921
„Vy ji sledujete? Proč?“ „Kdybych chtěl, abyste vy kladl otázky mně, byl bych vám hodil tenhle klobouk, když jste vstoupil. Já se ptám, vy odpovídáte. Přišla k vám domů?“ Tuhle svou tvář mi Venzer ukázal jenom zřídka. Už léta na mě nevytáhl vyšší šarži, vlastně ode dne, kdy jsem rozbil nos jednomu veliteli brigády v pouliční rvačce a on mě musel vytáhnout z maléru. Přičetl jsem to černým kruhům pod jeho očima a nedávné návštěvě Paní vln. Ze setkání tváří v tvář s čarodějem rozbolí hlava kdekoho a Paní vln nebylo tak snadné snést jako Šídla. Šídla jsem vždycky považoval za nejlepšího z nich, což znamenalo, že když si vyřizoval účty s nepřáteli, trvalo mučení jenom den nebo dva. Od chvíle, kdy zmizel, se zbývající Bezejmenní ještě zhoršili. Říkalo se, že se zbláznili. Venzerovy otázky byly rychlé, věcné a jasné, stejně jako jeho rozkazy armádě. Připadal jsem si jako pouliční prodavač bělolistu, ze kterého páčí informace. Co chtěla? O čem mluvila? Jak dlouho se zdržela? Zmínila se o tom, na čem pracuje? Proč mě vyhledala? Nepřišel jsem do jeho kanceláře s úmyslem ji krýt. Byl jsem z Černého křídla, ale Venzer byl pohraniční maršál a stál nad každým kromě vládců, a i ti se skláněli před jeho moudrostí, když přišlo na Pohraničí. Ezabeth to ohrozila. Jestli jí měl nějak pomoct, musel jsem začít teP. Nic jsem mu neprozradil. „Je sice jenom středně významný univerzitní vědec, ale pořád je Spřádačka, a tudíž nebezpečná,“ řekl Venzer, když mu došly otázky. „Bojím se, že slepota ze světla, která si vzala Maldona, pronikla už i do Tenziny mysli. Podněcuje nepokoje, způsobuje problémy, provokuje ty špatné lidi. Jestli se jí podaří rozšířit ty své mylné fámy, vypuknou v ulicích výtržnosti. Panika. Je napůl šílená, možná úplně, ale je příbuzná vládkyně Herono, tak ji nemůžu jen tak nechat zavřít bez dobrého důvodu. Jestli za vámi opět přijde, kvůli čemukoliv, dejte mi vědět. Uděláte to pro mě, Galharrowe?“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257921
„Když budete chtít informace o Zlatíčkách na svých pohraničních stanicích, obraRte se na mě. Jestli se budete chtít zeptat na hezké holky, obraRte se na nějakou madam z Hedvábný ulice. Já mám svoji práci.“ Venzer si mě chladně prohlížel. „Když jsem se stal velitelem, měli kapitáni Černého křídla respekt. Urození důstojníci si přáli nosit železnou pečeR. A teP? Vy, Silpur, Vasilov – všichni jste oslavovaní lovci hlav.“ Vstal jsem ze židle. Nepropustil mě, ale už jsem neměl co říct. Železný kozel chvilku počkal, než mávl rukou, že můžu jít. „Jde to s vámi hodně z kopce,“ pronesl chladně, když jsem vzal za kliku. „Litujete svého rozhodnutí, když vás zrovna nezaměstnává flaška?“ „Když si uvědomíte, že ten kopec, na který jste vylezl, je jenom hromada hoven, je cesta dolů vlastně vysvobozením.“ Otvíral jsem dveře, když dovnitř vtrhl muž obsluhující komunikátor. Nevěnoval mi pozornost, nezasalutoval ani nepočkal na dovolení vstoupit, doběhl k Venzerově stolu a rozvinul na něm dlouhý pruh papíru z komunikátoru plný pomlček, teček a lomítek. Úředník byl jižan s odstínem ostrova Hranice, ale jeho pleR byla teP světlejší než moje a leskla se potem. „Vidíte? Vidíte?“ koktal. „Ano, ano, je to zpráva, to vidím,“ obořil se na něho Venzer. „A zatraceně dlouhá. Co v ní stojí?“ „Je od maršála Wechsela ze Stanice třicet šest,“ řekl. „Králové vstoupili do Strádání. Hlubocí králové, dva z nich! Shavada a Pilon míří s armádou na západ.“ Venzer pohlédl kolem mě na vyděšené úředníky nakukující do dveří. „Okamžitě svolejte Velitelskou radu. Je mi jedno, jestli spí, kadí nebo šukají svoje koně. Hned je sežeňte.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257921