nevěděl, jestli bude mít půdu pod nohama, jestli ještě někdy dopadne na zem. Dokud se neobjevil Jack, solidní základ jeho života. Když ale přistála Joey, bylo to u Van Scivera. Její zvednutý obličej čekal, že něco řekne. Přemýšlel, jak se asi protloukala do svých šestnácti. Znovu ucítil bodnutí toho ostnu, ale nevšímal si ho. Zaměřil svou pozornost na své poslání. „Jak si tě vybral?“ zajímal se Evan. „Ten Tajemný muž?“ „Nejdřív se na nás díval, jak si hrajeme na zahradě. Jen… se díval. Z nějakýho důvodu si mě jednoho dne vybral a odvezl mě pořádný kus na nějakou námořní základnu. Nevzpomínám si, která to byla, ale bylo to ve Phoenixu, takže tipuju, že to byla Yuma? Dovedl mě do obřího výcvikovýho střediska. Celý vnitřek budovy byl pokrytý nějakou krytou překážkovou dráhou. Bylo tam všechno – podlézání ostnatýho drátu, bahnitý louže, šplhání po laně, tahání pneumatik, traverzovací stěny. Tolik věcí jsem v životě neviděla, to místo jima bylo narvaný. Na konci tý dráhy byl zvon, a když jsi doběhl, tak jsi na něj zazvonil. Ten starý chlapík měl stopky. Řekl mi: ,Jediný cíl je dostat se z bodu A do bodu B v co nejrychlejším možném čase.‘ Měla jsem šaty a sandály. Řekla jsem: ,Jediný cíl?‘ a on odpověděl: ,Přesně tak.‘“ Odmlčela se a znovu se kousla do měkkého dolního rtu. Její přední zuby působily příliš velkým dojmem. Oddělovala je mezírka tenká jako vlas. Ta nedokonalost byla roztomilá. Bez ní by byla příliš úhledná, příliš perfektní. „Cos udělala?“ byl zvědavý Evan. „Otočila jsem se a šla ven,“ vysvětlovala. „Pak jsem obešla budovu zvenčí, prošla obslužným vchodem na konci překážkový dráhy a zazvonila na ten zvon. Pak jsem se na něj podívala a on tam pořád stál, vlastně ani nestačil pustit ty stopky.“ „Chytré.“ Pokrčila rameny. „Normální geometrie.“ „A potom?“ „Dvě vteřiny nato zazvonil tomu starýmu chlapovi mobil. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257920
Musely tam být kamery. Než jsem zase došla zpátky, měl v ruce injekční stříkačku. Ani si nevzpomínám, jestli ji do mě vrazil, ani na nic jinýho.“ Odmlčela se. „Už jsem nikoho odtamtud nikdy neviděla.“ „Kde ses probrala?“ „V Marylandu. Ale to jsem zjistila až o těch jedenáct měsíců pozdějc, když jsem utekla.“ „Van Sciver tě v tom domě držel celý rok?“ „V domě?“ Její smích zněl jako zakašlání. „Bydlela jsem na opuštěný letecký základně. Má postel byla matrace v hangáru. Jedla jsem, spala, trénovala. Nic víc. Obvykle s jinýma instruktorama. Van Sciver se zastavil jen občas a pak hodnotil můj pokrok.“ „Dělal mu radost?“ „Jo. Do jistý doby.“ Zhluboka se nadechla. „Jednou v noci jsem se probudila. Uslyšela jsem hluk. Brečel tam nějakej chlap. Nevím, proč je to horší, než když brečí ženská, ale bylo. Doplížila jsem se ke kanceláři, byla v patře, vedlo tam pár schodů. Bylo tam jediný okno. Podívám se dolů a vidím, jak Van Sciver cpe nějakýho chlapíka v bezvědomí do pytle. Pak se s tím pytlem vydali do hangáru. Utíkala jsem zpátky a předstírala, že spím. Van Sciver přišel a probudil mě. Podal mi Glock 21, znáš ho – Gen 4?“ Evan si najednou uvědomil, jak je v místnosti chladno. „Ptala jsem se,“ pokračovala, „co budeme dělat, a on řekl… „,Takhle to je, a jinak už to nebude,‘“ řekl Evan. Zírala na něj. „Logický závěr,“ vysvětloval Evan. „Van Sciverův způsob myšlení. Silně upřednostňuje řád, nakonec to v sobě má spousta z nás. Jenže u něj je to spojeno s odporem ke dvojsmyslům. To je to, co v nás Jack kultivoval. Dvojsmysly. To je to, co z nás dělá lidi.“ „Zpochybňuj rozkazy,“ promluvila a její hlas te7 zněl drsně. „Šesté přikázání.“ Přikývl. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257920
Polkla, chvíli bylo ticho. Pak pokračovala. „Tak jsem vzala zbraň. Neměla jsem pocit, že mám na výběr. Van Sciver mě dovedl k tomu pytli a řekl, abych do něj střelila. Zeptala jsem se na důvod. On řekl, že je to rozkaz a že po rozkazech žádné dotazy nejsou. Viděla jsem uvnitř toho pytle obrysy toho chlapa.“ Evan si všiml, jak se jí ve světle neonu leskne čelo. Potem. Zavrtěla hlavou, jako by tu historku chtěla ze sebe setřást. „Všichni jsme udělali pitomost, které litujeme. Toho, co jsem udělala, lituju každej den svýho života.“ Sklouzla z postele a zahrabala v batohu. Vytáhla pár toaletních potřeb, které si přitiskla paží k hrudníku, a zmizela v koupelně. O chvilku později se ozval zvuk sprchy. Evan se podíval do pootevřeného batohu. Vypadl z něj kus papíru. Zvedl ho, aby jí ho položil stranou, když si všiml, že je to přání k narozeninám. Oškubaná obálka, žádná adresa. Na přední straně kartičky byl barevně vyvedený nápis: JE TI 16! Většina barvy už byla ošoupaná. Asi tu kartičku měla ráda. Evan ji otevřel. Uvnitř byl vylisovaný kosatec, vyschlý a křehký. Měla bys vědět, že jsem na tebe hrdá, sladká holčičko. Když vidím, jak krásná žena z tebe vyrostla. Líbá M. Evan se chvíli díval na ten neúhledný ženský rukopis a uvnitř jeho prsou se něco pohnulo. Byla „M“ máma, kterou o Joey připravil systém náhradní péče? Rozhodně to nebyl sirotek M, jehož kousky za sebou nechal Evan na jakési silnici v Záhřebu. Ale jak by se ta „M“ mohla s Joey spojit? Ve chvíli, kdy Joey stáhli do Programu Sirotek, ztratila se z oficiálního systému. Jack musel vymyslet nějaký způsob, jak znovu obnovit kontakt mezi dcerou a matkou – poštovní přihrádka nebo snad mrtvá schránka. Určitě to vyžadovalo velké úsilí, aby bylo možné to dělat správně, a Jack dělal věci jenom správně. Což znamená, že ta „M“ pro Joey musela hodně znamenat. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257920