Tak jsem to řekl. Prošel jsem vším, co se nám podařilo zjistit o sporách a Hostitelích. Když jsem to te% vyslovil nahlas, došlo mi, kolik toho ještě pořád nevíme. Připadal jsem si jako podvodník, který se snaží působit dojmem experta. Stejně tak nepomáhalo, že vepředu stál se zkříženýma rukama Ben. Několikrát na mě Patrick naléhal, abych mluvil hlasitěji a slyšely to i děti vzadu. Bylo to těžké, ale zvládl jsem to. Jakmile jsem skončil, začaly se na mě sypat otázky. „Proč se někteří nafouknou a vybouchnou,“ ptala se Eve, „zatímco jiní honí děti a dívají se do země a tak?“ „Nemám tušení,“ přiznal jsem se. „U některých druhů není neobvyklé sledovat různé role,“ přispěchal mi s vysvětlením na pomoc dr. Chatterjee. „Stejně jako u mravenců a včel, kde jsou trubci, dělníci a královny. Nebo to může fungovat tak, že první generace Hostitelů slouží k rozšíření infekce a druhá generace Hostitelů…“ Odmlčel se. „Jedná jinak.“ Jako další zvedla ruku malá Jenny Whiteová. „Bodla jsem paní Johnsonovou do břicha. A ona žila.“ Tvář měla rudou a třásla se jí brada. Bylo jí asi devět a te% tu stála v zakrváceném oblečení a mluvila o tom, jak bodla do břicha svou sousedku. Asi před týdnem by něco takového bylo nemyslitelné. Včera by to bylo nemyslitelné. Když Jenny znovu promluvila, měla nakřáplý hlas. „Takže jak je zabijete?“ „Myslíme si, že mají napadený mozek,“ vysvětloval jsem. „Takže je musíte střílet do hlavy.“ Ze svého místa u okna v horní řadě ochozů se zvedla Marina Mendezová. „Stejně jako z…“ „Neříkej to slovo,“ přerušil ji Rocky. Dezi Siegler, jeden z Benových kamarádů, se ozval zezadu: „Ale my nemáme žádný zbraně. Kromě tvýho bráchy. A tebe.“ „Jo,“ přidala se Leonora Roseová. „Funguje to i jinak? Třeba když je praštíš do lebky?“ Ben vytáhl z džínů omračovací pistoli a podržel si ji nad
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257918
hlavou. Stiskl spoušL. Stlačený vzduch zasyčel a pak se ozvala hromová rána vystřelené ocelové tyče. „Tohle fungovalo dost dobře,“ pochlubil se. Na zvednutou zbraň dopadal paprsek světla z vysokého okna. Její konec byl pokrytý krví. „Myslela jsem, že je to omračovací pistole,“ podivila se Eve. „Pro dobytek.“ Ben zasunul nový zásobník se stlačeným vzduchem. „Jenže ve srovnání s kravskou lebkou je ta lidská jako vaječná skořápka. Složí to Hostitele na zem během pár vteřin.“ Na tváři se mu objevil úsměv. „Věř mi.“ Za mnou se otevřely s bouchnutím dveře a já jsem poskočil. Vstoupila Alex s malou televizí v podpaží. Hokejku svírala ve druhé ruce. Vlasy jí létaly kolem obličeje. Pohodila hlavou, aby si je dostala z očí. „Podívejte, co našla blondýna,“ řekla. Hned za ní vstoupila Britney. Když jsem je tam tak viděl s těmi jejich provizorními zbraněmi, vypadaly dost drsně. Britney sice nebyla sportovkyně jako Alex, ale působila u roztleskávaček a tím, že dělala základnu pyramid a rozhazovala letáky, vytvarovaly se jí svaly. Tohle byly holky z Creek’s Cause, ne takové ty štíhlounké typy, co znáte z televize a co vypadají, že by jim přišel vhod cheeseburger. Alex přešla tělocvičnu a položila přístroj na nejnižší lavičku ochozu. Pak nechala sklouznout tašku z ramene a ta s bouchnutím dopadla na zem. „To je všechno hezký,“ spustil Ben, „ale k čemu ji připojíš. Jak jsem říkal, nemůžeme spustit generátor, dokud…“ Alex vytáhla z tašky dvanáctivoltový akumulátor s připojenou externí zásuvkou. Učitelka Yeeová ji používala při fyzice, když jsme probírali okruhy a jouly a rozsvěcovali žárovku. Alex zastrčila televizi do zásuvky, podívala se přes rameno a ušklíbla se na Bena. Ten něco zasyčel skrz zuby a odvrátil pohled. Všechny děti se shromáždily na palubovce, sedly si se zkříženýma nohama a s nadějí se zahleděly na obrazovku. Jen Marina zůstala na svém bidýlku vysoko na ochozech a zírala ven z okna,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257918
jako kdyby pořád nemohla uvěřit, že tam venku je takový svět. Alex se zhluboka nadechla a stiskla tlačítko. Televize se zapraskáním naskočila. Na malé obrazovce se objevilo zrnění. Zatímco Alex bojovala s anténou, díval jsem se na ty řady vystresovaných obličejů. V přítmí tělocvičny, v poblikávajícím světle televize, jsem viděl celou řadu očí, sledující pochodeň ve tmě. Naději. Všichni tam seděli, jako kdyby před námi byla filmová noc. Přístroj zachytil nějaký signál, rozmazaný obraz, jehož rámečky se pohybovaly odshora dolů jako samovýsypné koše v nakladači obilí. Další pohyb anténou, a obraz se ustálil. Byla to nějaká pitomá talkshow, moderátor řídil soutěž žen v domácnosti, které prováděly úpravu interiéru svépomocí. Alex začala s otáčením plastového kolečka a přepínala programy. Inzerát na nový druh autovosku. Detailní záběr plačící ženy v jemném nasvícení scény nekonečného seriálu. Reportér informující živě o ranní dopravní situaci, vinou špatného signálu ne příliš srozumitelně. Všechno vypadalo normálně. Když Alex vypnula televizi, v místnosti zavládla vlna úlevy. První známky optimismu. „Bezva,“ vydechl Patrick. „Můžeme tedy předpokládat, že se spory z McCaffertyho nerozšířily mimo údolí.“ „Ještě ne,“ namítla Eve. Na basketbalové palubovce to vzrušeně zašumělo. „Nejdříve se zaměřme na to,“ spustil Chatterjee, „jestli máme pravdivé informace.“ Na svém štíhlém ukazováčku si symbolicky odškrtl první bod. „Napadlo to dospělé, ale děti ne. Můžeme určit přesný věk?“ Zavládlo ticho, dívali jsme se jeden na druhého. Z horní části ochozů se ozvala Marina: „Viděla jsem na druhé straně ulice Stevieho Saunderse a Hannu Everstonovou. Kolik jim je?“ Vzduchem začaly létat odpovědi. „Steviemu je třiadvacet.“ „Myslím, že Hanně taky.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257918