„Jsme jen dva obyčejní pocestní,“ pokrčil Valderon rameny. „Vydali jste se na cestu v nebezpečných časech.“ „Nebezpečný časy jsou pořád,“ pokrčil Xavir rameny a pak ukázal na vozík, který jel za vojáky. „Nevěděl jsem, že se královi vojáci dali na obchod. Jakej náklad to vezete, že jste se vydali zrovna tudy? Musí to bejt něco extra, že se vám s tím nechtělo jet západními cestami.“ „Máme tam těla,“ pokrčil seržant nevzrušeně rameny. „Vezeme je jako důkaz.“ „Důkaz čeho?“ „Že jsme udělali svoji práci.“ „Vidím, že vaši muži jsou asi opravdu schopní,“ přikývl Xavir nenuceně a zamířil k vozu. Cestou si pořádně prohlédl vojáky, které míjel. Byli celí špinaví, hlavně díky cákancům zaschlé krve. „A kdo jsou vaše oběti?“ „Oběti?“ povytáhl seržant obočí. „Byli to zrádci koruny a krále, pane, tak jsme je pochytali a upálili, pro výstrahu dalším jim podobným. Pár jsme jich pak vzali s sebou, jako důkaz, že jsme je potrestali podle rozkazů.“ Xavir se zhluboka nadechl a přinutil se spolknout svůj hněv. „To musí chtít skutečnou odvahu, takhle zabíjet bezbranný lidi.“ Před očima se mu vybavil obrázek z dávné minulosti. I on měl na rukou krev nevinných a byl si toho až bolestivě vědom. „Jsme prostí vojáci a plníme svoje rozkazy, poutníku,“ bránil se seržant. „Nemusí se mi to líbit, ale poslechnout musím. Není na mně, abych je zpochybňoval. Ani na vás, když už jsme u toho.“ „Pravda, pravda.“ Obloha se postupně zatahovala a právě v tu chvíli začalo pršet. „Necháte nás teT pokračovat?“ „Tím si nejsem tak úplně jistý, poutníku. Přijde mi, že se až podezřele moc zajímáte o věci, do kterých vám podle mě nic není.“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257916
„Nestojím o žádný krveprolití,“ odpověděl Xavir a přitom se upřeně zahleděl na Valderona, který si vojáky podmračeně měřil. „Už jsem zabil víc mužů, než by se mi líbilo. Už jsem jich zabil dost na to, aby mi to stačilo až do konce života.“ „To jako myslíte vážně? Vy nám tu jakože vyhrožujete?“ zeptal se seržant zmateně. Pár jeho mužů se uchechtlo. „Berte to spíš jako varování,“ pokrčil Xavir rameny. „Máme za sebou dlouhou cestu a moje trpělivost není nekonečná, takže bych vám radil nechat svý meče pěkně v pochvách a raději jít dál svojí cestou.“ Obtloustlý seržant se nuceně zasmál. „Nemyslím, že tě poslechnu, poutníku.“ Xavir cítil, jak se mu zrychlil tep. Smysly se mu zbystřily a čas jako by se zpomalil. Viděl nepatrné kývnutí, které si vyměnil velitel vojáků s mužem po své pravici, ten se okamžitě zvedl v sedle, aby seskočil na zem. V tu chvíli věděl, že zabíjení se už nevyhne. Popadl muže za nohu, kterou už měl vytaženou z třmene, a prudce ji zvedl nahoru. Překvapený voják vyletěl ze sedla a vzal s sebou i svého kamaráda, který jel hned vedle něj. Oba se s výkřikem zřítili na zem. Valderon vytáhl meč z úkrytu a oba je vyřídil dřív, než se stihli postavit na nohy. Xavir zvedl ze země zbraň, která prvnímu z nich vypadla při pádu z ruky, a plynulým pohybem ji nastavil do cestě čepeli namířené na jeho hlavu, odklonil ji neškodně stranou a pak bodl útočníka zespodu skrz čelist až do mozku. Neuběhla ještě ani vteřina. Seržant ještě nestihl tasit svůj meč a tři jeho vojáci už byli mrtví. Zbylých šest zatím sesedlo a teT opatrně, nejistě mířilo k oběma poutníkům. V tu chvíli se z lesa vynořili i zbylí vězni a rychle je obklíčili. Než se však stihli na zbývající legionáře vrhnout, zvedl Xavir ruku a zastavil je. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257916
„Požádám vás ještě jednou, seržante. Odvolejte si svoje muže. Vidím, že jsou to samí mladí chlapci, kteří mají ještě celý život před sebou. Nechci je o něj připravit.“ „Opravdu si myslíš, že profesionální vojáci utečou před takovou lůzou, jako jste vy?“ ušklíbl se velitel opovržlivě a zvedl meč vysoko nad hlavu. DéšE mezitím zhoustl a hlasitě bubnoval do listů okolních stromů. Xavir si povzdechl. Mladí kluci budou umírat, a proč? Kvůli hlouposti a uražené ješitnosti jednoho hlupáka. Svět tady venku je úplně stejný jako ten ve vězení. Vězni se rozestoupili do řady a čekali, až vojáci zaútočí. Xavir na to ale neměl náladu. Věděl, že masakru se nevyhnou, proto ho chtěl mít co nejrychleji za sebou a tak se na vojáky prostě vrhl. Valderon ho okamžitě následoval. Seržant zemřel jako první. Xavir lehce odrazil jeho neohrabaný útok a pak mu vrazil svoji čepel do těla malou mezerou, kterou tenhle standardní typ zbroje obvykle míval na kraji hrudního plátu. Muž vytřeštil oči, ale Xavir se nezastavil, aby ho viděl umírat. Než velitelovo tělo stihlo dopadnout na zem, zvládl zabít dalšího muže bodnutím, které prošlo jeho překvapením otevřenou pusou až do mozku. Než se do boje stihli zapojit i zbylí vězni, byli živí poslední dva vojáci. Xavir na ně zařval, aby se zastavili. „Prosím, nezabíjejte mě!“ kvílel jeden z těch dvou a padl na kolena. Byl to ještě mladíček, kterému ani nerostly vousy. „A proč bysme tě měli nechat žít?“ vyjel na něj Xavir. DéšE mu stékal po obličeji a smýval krev, která ho zacákala. Druhý voják zatím upustil svůj meč a zvedl ruce nad hlavu. „Takovíhle muži dneska sloužej v králově armádě?“ odfrkl si znechuceně Xavir. „Jste zbabělci.“ „Minulý měsíc jsem se oženil,“ fňukal mladík ustrašeně. „Moje žena čeká dítě… Já… Prosím, nechte mě jít.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257916