mi doslova vibrovala. Cítil jsem, jak se mi v krku usazuje nějaký žmolek, a napadlo mě: opovaž se brečet, opovaž se brát si tu věc osobně. „No tak, Chanci,“ ozvala se. „Už je skoro čas.“ Díval jsem se na hladkou, bledou kůži na jejím spánku. … čtyřletá Leonora mě tlačí v kočárku po hrbolatém chodníku… Pot mě štípal v očích. … a já se hihňám, jak kočárek drncá přes výmoly způsobené kořeny stromů… Nějaká jiná ruka za mnou poIukává na ze$ ateliéru. … slyším, jak za mnou klapou vysoké podpatky její mámy… Leonořiny lesklé vlasy se rozprostírají kolem její hlavy. Mrká na mě přes slzy, dívá se na mě vzhůru. „To bude dobrý, Chanci. Opravdu, neboj.“ … a ona mi zpívá: „Na kopéčku v Africe, stojí stará věznice, ach ouvej, na kopéčku v Africe…“ Měl jsem pocit, jako kdybych byl uvězněný ve vlastním těle a zíral ven přes betonovou masku. Nedokázal jsem zastavit chvění své ruky, ale stejně tak jsem nedokázal pohnout s omračovací pistolí. Napadlo mě, že možná budu zvracet, anebo že uteču z místnosti, nebo snad, že začnu brečet. Byla to hrozná, děsivá povinnost. A já na ni nebyl připraven. „Mám nápad,“ ozval se Patrick, který stál v předklonu vedle mě a pomalu mi vytahoval pistoli z ruky. „Co kdybych to udělal já a Chance tě bude držet za ruku. To je přece to důležité, ne?“ Leonora přikývla, hlava se jí na plachtě pohnula. Úleva byla tak intenzivní, že se mi na chvilku zatmělo před očima. Zamrkal jsem, aby se mi rozjasnilo, a pak se zadíval na Leonoru. Stékaly jí po tvářích slzy. Natáhla ke mně ruku a já ji sevřel. Patrick se přesunul k jejímu boku a držel omračovací pistoli u Leonořina spánku. Alex se opírala rukou o stehno. Oba se drželi o kus dál, aby Leonora mohla vnímat jenom mě. Setřásl jsem stud z toho, že mě musel zastat můj bratr, a soustředil se jen na ni. Hladil jsem ji po hlavě. Hodiny tikaly a tikaly, ten zvuk se prakticky odrážel v ozvěně
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257913
od stěn i dlaždiček na podlaze. Bylo to jako odpočítávání před výbuchem nálože. „Jsem rád, že jsme se znali,“ promluvil jsem na ni. Sevřela mi ruku tak pevně, až mi drtila prsty. Nebránil jsem se. Pak se začala chvět. Oči jí začaly černat, až vypadaly jako obrovské zornice – jako oči Mlá$at. Pak se ozval tichý praskot, žvýkání termitů. Bulvy se změnily ve vyschlé kousíčky, které odletěly pryč, a v hlavě jí zůstaly jen dva tunely. Podíval jsem se stranou. Patrickova ruka ztuhla a pak se ozval sykot stlačeného vzduchu a čvachtavý náraz vystřeleného ocelového pístu. Patrick ji opatrně zavinul do plachty. Pořád jsem měl odvrácenou hlavu. Postavil jsem se a Alex taky. Stál jsem na nohou, ale oči jsem měl sklopené k podlaze. Uvnitř mi bouřily emoce, valily se jako horká láva – žal a vina a do morku kostí pronikající hrůza. „Chanci,“ promluvila na mě Alex. „To nic.“ Patrick se postavil přede mě. Pořád jsem nezvedal oči, ale viděl jsem jeho stín. Pak lehce zvedl ruce. Horká láva vřela, připravená vyvalit se z mých prsou ven. Udělal jsem krok dopředu, pevně bratra objal a rozbrečel se jako nějaký pitomý mimino.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257913
ZÁPIS 17 Probral jsem se uprostřed noci a podíval se na hodinky. Byly skoro dvě hodiny. Domluvili jsme se, že až ostatní usnou, sejdeme se v Chatterjeeho třídě a znovu vyzkoušíme, co dokáže Vzbouřencova přilba. Kdyby fungovala, bylo by to fajn. Nebo kdybych se alespoň znovu nepozvracel na podlahu. Pomalu jsem vstal z postele, aby pružiny nezaskřípaly, a šel jsem budit Alex. Její lehátko bylo prázdné. To mi přišlo divné. Měli jsme v plánu vydat se tam spolu. Patrick v posteli taky nebyl, ale to dávalo smysl, protože měl službu na hlídce a sledoval situaci venku z učebny pana Tomasiho. Protáhl jsem se ven z tělocvičny a vydal se k bývalé třídě, kde jsme mívali angličtinu. Patrick seděl se zkříženýma nohama na Tomasiho stole a díval se na řadu oken. „Na západní frontě klid?“ vypálil jsem na něj otázku. „Na severovýchodní,“ opáčil, aniž by se otočil. „A ano.“ Patrick mé narážky ne vždy chápal. „Myslel jsem, že tu Alex bude s tebou,“ pokračoval jsem. „Ne. Podívej se k Chatterjeemu – možná už bude tam.“ Otočil hlavu k hodinám a já jsem zahlédl kus jeho siluety. „Mám ještě deset minut, než mě Dezi vystřídá. Pak se tam sejdeme.“ Otočil obličej zpátky k oknům. Díval jsem se na jeho široká ramena.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257913